O Německu se u nás mluví buď s obdivem za to, jak vstřícné je vůči uprchlíkům, jichž do země letos přišly statisíce, ale přece jen více je těch hlasů, které tvrdí, že se tím Němci ženou do záhuby. Jak o migrační krizi přemýšlejí a hovoří samotní Němci?
Je nutno rozumět psychice současného Němce. Dosud trvá pocit viny za zločiny hitlerovského období, s nímž se běžný Němec nerad přiznává k svému skutečnému smýšlení, odlišuje-li se podstatněji od oficiálních verzí. Neboli jinak, sám pro sebe si myslí ledacos kritického, ale na veřejnost s tím nejde. V současné uprchlické krizi – a není to pouze můj odhad – se k politice paní Merkelové staví kolem 80 procent Němců kriticky až velmi kriticky, ale jen malá část se odváží svůj názor veřejně vyjádřit, zvlášť když je takové vyjádření častováno hanlivými přízvisky jako hnědá pakáž, neonacismus, rasismus a podobně.
Kdo je Luděk Frýbort? Čtěte ZDE
Prožil jste skoro stejnou dobu v Československu i v Německu. Jaké máte vysvětlení pro to, že se Česko a Německo tak diametrálně liší svým většinovým postojem k tomu, co Evropská unie letos zažívá?
Diametrálně se liší postoje českých a německých vládních kruhů. Ve smýšlení obyčejnějších lidí už tak velký rozdíl není, nebo aspoň v posledních týdnech a měsících. Ale jistěže hraje svou roli popularita paní Merkelové a její strany CDU – sám jsem ji volíval – v běhu posledních deseti let; a lidé jen neradi upouštějí od jednou pojaté sympatie, což se ovšem netýká pouze Německa. Nicméně tento nastřádaný kapitál rychle odtává, politika paní Merkelové se stává terčem kritiky i v její vlastní straně. Dále, Německo úspěšně zvládlo dvě uprchlické vlny, hned po válce přijalo, tedy muselo přijmout, 12 milionů vyhnanců ze Slezska, Východního Pruska, ze Sudet i odjinud, po pádu berlínské zdi pak půl milionu přesídlenců z NDR. Ta obojí zkušenost zavdala podnět jistému pocitu výjimečnosti, jehož odrazem bylo kancléřčino sebevědomé „Wir schaffen das“, my to zvládneme. V současnosti už je nerado připomínáno, a když, pak spíše posměšně.
Ukázky z knihy Luďka Frýborta jsme publikovali ZDE
V Česku zastánci přijímání migrantů otloukají o hlavu jeho odpůrcům přístup nejen Německa, ale celé západní Evropy, která prý většinově zastává názor v souladu s kancléřkou Merkelovou. Dá se od teroristických útoků v Paříži sledovat nějaký posun v tomto uvažování?
To bych řekl, že dá, a ne teprve od pařížských událostí. Je tomu spíše naopak: jedna po druhé se západoevropské země odvracejí od optimistického přístupu k uprchlickému problému, až je s ním Německo víceméně samo. Příčinou toho obratu jsou nálady v obyvatelstvu, jichž dosavadní vládní strany nemohou nedbat. Úspěch paní Le Penové – ne že bych se s ní ve všem ztotožňoval – ve francouzských regionálních volbách, z dánských voleb vzešlá vláda Larse L. Rasmussena s programem radikálního omezení nekontrolovaného uprchlictví, průzkumy veřejného mínění v Nizozemí, v Itálii a dalších zemích západní Evropy signalizují strmý vzestup stran a hnutí s týmž či podobným programem. Dokonce i ve Švédsku, zemi vedle Německa v problému uprchlictví nejbenevolentnější, se s předstihem dostává do čela veřejné obliby strana Švédských demokratů (Sverigedemokraterna), to už je obtížné označit opovržlivou nálepkou populismu či pravicového extremismu. Lze čekat, že koncem příštího roku a nejdéle v přespříštím bude politická mapa Evropy vypadat podstatně jinak. Pro Německo – což mi nejvíc leží na srdci – už, bohužel, může být pozdě.
Psali jsme:
Politika otevřené náruče uprchlíkům je spojována především s kancléřkou Angelou Merkelovou. Čím to, že si na německé politické scéně vydobyla tak neotřesitelné postavení?
Zčásti už jsem odpověděl. Německo prodělávalo v období zhruba posledních desíti let značný ekonomický vzestup, stalo se vůdčí hospodářskou mocností Evropy, no a paní Merkelová si po vzoru všech politiků ten úspěch přisvojila. Také voličskému lidu zalichotil – jsme první, jsme nejlepší – z čehož vyplynulo ono neotřesitelné postavení. Politika otevřené náruče, čím dál bezradnější a chaotičtější, jím řádně otřásla a jak vše vypadá, ještě otřese. Osobnost paní Merkelové by ostatně stála za podrobnější rozbor, pro nějž není v tomto rozhovoru dostatek místa.
Nedávno se v německých knihkupectvích objevila kniha policejní komisařky, která se jmenuje Tania Kambouri, s názvem „Německo v záři majáků“. Popisuje situaci před dvěma až třemi lety, ale už tehdy byly rozsáhlé části německých měst zcela mimo vládu zákona. Šlo vesměs o přistěhovalecké čtvrti, kde si místní „mladíci“ dělali, co se jim zachtělo. Je to zkresleno jejím pohledem policistky, nebo se s tím lze setkat běžně?
No, nechtěl bych být v dnešním Německu policistou ani za království a půl princezny, takže se paní Kambouri nedivím. Skutečnost – zatím – tak úplně dramatická není. Jistěže se v některých městech vytvořila špinavá, rámusivá, zaodpadkovaná ghetta – jakkoli protismyslné je toto označení: do ghett se kdysi lidé zavírali, kdežto dnes se v nich shlukují z vlastního rozhodnutí – do nichž je lépe nohou nevkročit: mám na mysli zejména Duisburg s jeho zchátralými čtvrtěmi Marxloh a Hochfeld. Obdoby by se ale našly i v jiných kdysi hornických a železářských městech, odkud po skončení průmyslové éry odchází kulturnější obyvatelstvo a je nahrazeno méně kulturním. V tomto případě se ale nejedná o uprchlíky z Afriky a Blízkého východu, nýbrž o zcela legální přistěhovalce ze zemí EU, Rumunska a Bulharska, vesměs národnosti, jejíž jméno je v zemích českých nevhodno vyslovovat. Vláda zákona by se do nich mohla – neříkám že snadno – vrátit, kdyby každý pokus o nastolení pořádku nebyl hned provázen pokřikem o rasismu, o diskriminaci na základě barvy kůže a podobně. Jak vidno, žádný velký rozdíl oproti například městům českého Podkrušnohoří. Je to přirozený, byť i nepříjemný jev. Lidé téhož původu a společenských návyků prostě tíhnou k sobě a počínají si tak, jak jsou zvyklí, basta a amen. Všechny pokusy o deghettoisaci jsou ze samé podstaty věci odsouzeny k neúspěchu.
Vy už dlouho žijete v Hannoveru. Pozorujete, že by hlavní město Dolního Saska procházelo v posledních letech výraznou proměnou v důsledku přistěhovalectví?
Proměna by zde byla, zatím nijak zvlášť výrazná. Tmavších tváří přibývá, zejména ve středu města, to je však z velké části dáno sklonem orientálců k životu na ulicích. Ostatně, koho by ty tmavší tváře rozčilovaly, snadno jim unikne vstupem do kteréhokoli knihkupectví; tam ho následovat nebudou, nesdílejíce naši zálibu v četbě. K větším pouličním randálům zatím nedochází, ledaže se mezi sebou tu a tam poperou Turci s Kurdy nebo Albánci s Afghánci. Co ovšem není, může ještě být.
Obavy z migrační vlny jsou dány hlavně tím, že se do Evropy stěhují lidé odlišné kultury, a především odlišného náboženství. Vy jste studoval arabštinu, islám, cestoval jste do oblastí, odkud dnes migranti přicházejí, nikdo vás tedy nemůže v přístupu k nim označit za xenofoba. Proč by se Evropané měli jejich přílivu bát?
O nějakém bání bych nemluvil, vypadalo by to, že se mi strachy rozklepou kolena spatřiv mohamedána. Určitě by se ale Evropané, zvláště jejich intelektuální vrstva s vlivem na veřejné mínění, měli zbavit iluzí, plynoucích z neznalosti. Islám je něco víc než jen náboženství: ucelený, výjimek nepřipouštějící systém společenský, rodinný, právní, politický, kulturně historický, vše v jedno shrnuto – univerzální. Jeho nedílnou částí je přesvědčení o vlastní nadřazenosti, o předurčenosti ke konečnému ovládnutí všeho světa vírou Prorokovou. Praví korán súrou Pokání, verš 33: „On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými…“ Což není zbožná báchorka, jak máme sklon chápat věroučné texty my, nýbrž závazná realita. S tím souvisí naprostá lhostejnost ke všemu, co vzniklo před – či mimo islám. Dozvídáme se o ničení tisíciletých kulturních památek všude v dosahu Islámského státu a myslíme si něco o bláznech s vymytými mozky; v tom se ale mýlíme. Žádné vymyté mozky, nýbrž důsledné naplnění zásady, dle níž, co je neislámské, je bezcenné, a co je bezcenné, je hodno zničení. Rád potvrdím, že muslimové v jejich vlastních zemích jsou lidé vesměs přátelští, neúchylně poctiví, k návštěvníku ze světa nevěřících vlídní a zčásti i tolerantní, pakliže není návštěvník takový trouba, aby se dával do hovorů o Židech a Izraeli. Přesídlením do Evropy však tyto pozitivní vlastnosti ustupují zděděnému vědomí nadřazenosti vlastního životního způsobu, vlastních hodnot a tradic, s nimiž co není v souladu, je přinejmenším zbytečné, když nic horšího. Jelikož bych byl nerad, kdyby například chrám svatého Víta byl přeměněn v mešitu, ne-li rovnou srovnán se zemí, pokládám za potřebné se přílivu muslimských migrantů nikoli bát, nýbrž udržet si nad ním kontrolu a v případě nezbytí se mu co nejrozhodněji postavit na odpor.
Zaregistroval jsem názor, že pro Evropu jsou větší hrozbou než islámští teroristé takzvaní umírnění muslimové, kteří nebudou ochotni se integrovat a časem ji další přistěhovaleckou vlnou i výrazně vyšší porodností ovládnou „nenásilnou“ formou. Můžeme dělat něco jiného, než se s tím jako už nevyhnutelností smířit? Už jen proto, že asi nelze nezachraňovat a nepomáhat těm, co se při pokusu dostat do Evropské unie vydávají na riskantní plavbu?
Něco na tom je. Islámský terorismus evropské obyvatelstvo spíše stmeluje a zbavuje iluzí; pokojní, ale k převzetí západních životních norem neochotní, a tudíž neintegrovatelní muslimové nás při své úžasné množivosti mohou početně převýšit, i kdyby dalšího přílivu nebylo; jako že spíše bude. Co s tím…? Jsme civilizace postavená na křesťanských zásadách soucitu a pomoci, což někteří vůdčí duchové Západu přehánějí až k sebezničení. Musíme se, ač neradi, rozhodnout: buď my, nebo oni, jakkoli bezcitně to zní. Nejméně polovina lidstva žije v bídě a měla by tudíž v pojetí merkelovské filosofie nárok na azyl v některé evropské zemi, v Německu především. To, prosím pěkně, nezvládneme, ani kdybychom si samou křesťanskou láskou obě nohy za krk dali. Mnohem víc prospějeme těm nešťastným lidem, zachováme-li si svou hospodářskou a myšlenkovou potenci, z níž druhotně může vyplynout i pomoc. Třebaže už více než půlstoletí rozvojového pomáhání dostatečně ukázalo, že kdo v sobě nedokáže zaktivovat rezervy vůle, nepomůže mu ani nikdo jiný, i kdyby se celý rozvojově rozdal.
Děj vaší knížky Pod znamením půlměsíce se odehrává v budoucnosti vzdálené čtyři až pět desítek let poté, co západní politika, formovaná elitami oddanými myšlenkám multikulturalismu, umožnila v Evropě převládnutí islámu. Když jste ji psal, tak starý kontinent migrační krizi ještě nečelil. Změnil byste v knize něco se znalostí současného stavu věcí?
Asi bych celý děj posunul o zmíněná tři nebo čtyři desítiletí blíž k přítomnosti. Také jsem tehdy pojal islám jako jednotnou sílu, která se teprve později v důsledku neúspěchů a vnitřních rozporů začne rozpadat; dnes bych při pohledu na sektářské běsnění, kdy sunnité vraždí šíity, a ti jim nic nezůstávají dlužni, rozklad islámu uspíšil. Na zbytku děje a celé filosofii příběhu bych asi změnil tu a tam některou epizodu, ale nic podstatného.
Přijde mi nepochopitelné, že zmiňovaní zastánci multikulturalismu, kteří tak bojují za práva a maximální ohledy k migrantům většinou z islámských zemí, se třeba vůbec nezabývají tím, v jak nerovnoprávném postavení tam žijí ženy, jak se pohlíží na bezvěrce či s jakými tresty se lze setkat. Našel byste vysvětlení, proč lidé typu českého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera o tyto skutečnosti ani slůvkem nezavadí?
Částečným vysvětlením může být stará nemoc evropského intelektuála: pohled na svět a jeho zákonitosti ne takové, jaké jsou, ale jaké by dle jeho osvíceného mínění měly správně být. Pokusy o napravení špatně udělaného světa krvavou revolucí už dnes nejsou v kurzu, takže lidé zmíněného typu o podrobnostech rozporu mezi vysněným ideálem a syrovou skutečností raději nemluví, spíše jej všelijak žehlí, šlechetnými slůvky narůžovo malují. A kdo se odváží je zpříma pojmenovat, je populista, přinejmenším.
Ti, co odmítají přijímání uprchlíků, často argumentují tím, že jsme zodpovědní za to předat zemi našim dětem v podobném stavu, v jakém jsme ji převzali od svých předků. Co v té souvislosti říci zmínkám, že německá kancléřka je bezdětná dáma nebo jistý český profesor v oboru sociální a kulturní antropologie si potomky vzhledem ke svému založení také nepořídí, a proto jim je v hloubi duše fuk, jak to tady dopadne?
Nepochybně jsme zodpovědní za předání země potomkům ve stavu, v jakém jsme ji převzali od předků. Faktor bezdětnosti bych nepodceňoval; čí péče a starost se prostírá v rozmezí mezi zrozením a funusem, není mu možná úplně fuk, jak to tady dopadne, rozhodně mu však budoucnost neleží tak na srdci jako tomu, kdo v příštích generacích vidí pokračování své vlastní pozemské pouti. Jelikož se sám blížím jejímu konci, tím usilovněji bych si přál, aby aspoň mladší z mých kluků mě obdařil potomkem, v němž by pokračoval rod Frýbortů. Snad se k něčemu takovému schyluje, leč nezakřikněme to.
K celému souboru těchto otázek a odpovědí bych ještě měl připomínku: vychází ze stavu v tomto přítomném čase. Kdokoli vydává útěšné prognózy, mluví o obohacení, o vyřešení generačního a podobného problému, káraje šerednými slovy každého, kdo by si dovolil s ním nesouhlasit, nechť si své vývody napíše na papírek a za rok tímto časem znovu přečte. Bude už zpívat jinou.
Psali jsme:
_635291806271000319.jpg&id=16866)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
