Vy sám jste se více jak rok před revolucí účastnil aktivit, které jasně vypovídaly o tom, že minulý politický systém to má takzvaně nahnuté. Než se k tomu dostaneme podrobněji, jak dnes vnímáte různé výklady o tom, proč a jak socialistický režim skončil? A kdo na tom měl skutečnou a kdo falešnou zásluhu?

Já těm dnešním vykladačům tehdejších událostí nejvíce vytýkám, že vůbec nevědí, jaká tehdy u nás byla společnost, co si obyčejní lidé mysleli. A přesto vynášejí své soudy a hodnocení. Není totiž pravda, jak se nám to dnes kdekdo snaží namluvit, že tehdy existovali zlí komunisti, potom stateční disidenti a mimo to jen ustrašený, zbabělý národ, jehož členové se báli státi se disidenty. Ale tak to nebylo. Lidé věděli své, ale museli chodit do práce a starat se o děti. A hlavně, všichni jsme tehdy věděli, že tento režim – disent, nedisent – tu bude tak dlouho, jak dlouho tady bude trvat Sovětský svaz, a ani o den déle. A nebylo to nakonec tak? Ani ozbrojená povstání proti režimu v Maďarsku, ani demonstrace jako v roce 1968 u nás nebo v Polsku režimem neotřásly. Ale jakmile pominul tlak ze strany SSSR a jeho armády, režim se během několika měsíců zhroutil ve všech tehdejších socialistických zemích. A že ta změna přijde brzo, bylo již tehdy mnoha lidem jasné.

Jak jste se vůbec dostal do tehdejší Československé strany socialistické (ČSS)?

Politika mne vždy zajímala a v roce 1968 jsem psal hodně článků do novin. Články do tehdejšího Studenta a Lidových novin mi pak v sedmdesátých letech okopírované předložil předseda soudu, kde jsem po vystudování práv pracoval, a tím moje kariéra v justici skončila. Tehdejší předseda socialistické strany a místopředseda tehdejšího Federálního shromáždění Bohuslav Kučera mne i za těchto okolností vzal k sobě do sekretariátu této strany. Věci nebyly černobílé. V této straně, a podobně to bylo i u lidovců, většina lidí očekávala změny a snažila se být na ně připravena.