Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?
Obecně asi platí, že si málo uvědomujeme poněkud odlišné postavení našeho národa oproti jiným národům a státům v Evropě. Jako jediný národ v Evropě máme po tisíc let svůj stát na jediném místě Evropy, v podstatě ve stejných hranicích. Jako jediný stát v Evropě máme, jak nedávno připomenul, tuším, Petr Pithart, po tisíc let uprostřed země stejné hlavní město, ve kterém sídlí veřejná a duchovní moc státu a národa. To nikde jinde u jiných nenajdete. A konečně: náš stát je jediný stát v Evropě a možná na celém světě, jehož zákonodárný sbor nesídlí a nezasedá v budově, která byla k tomuto účelu postavena. To, že naše zákonodárné sbory sídlí v budovách, které si pro sebe postavili cizí „páni“, kterých jsme se zbavili, o něčem vypovídá.
Máme jinou historii než národy stále snící svůj sen o velkých říších, jichž kdysi byly účastny – Maďaři, Němci, Poláci. Nikdy jsme neměli kolonie, nikdy jsme neobsazovali cizí území. Ale také jsme jako jedni z mála v době nacistického šílenství nevytvořili u nás kolaborantské jednotky SS, které terorizovaly své i jiné národy – jako ti, k nimž jako vzorům demokracie dnes někdy vzhlížíme. Náš vztah k této zemi je, ať si to uvědomujeme, nebo ne, jiný. Jsme proto xenofobní, nacionalističtí? Nemyslím. Co je to sto let? Jen malý úsek u života národa a státu.
Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?
Samozřejmě je co slavit! A republika není ve stavu, v jakém ji popisujete. Chápu, že některým občanům se z nejrůznějších důvodů nevede dobře nebo tak, jak by si přáli, a mnohdy má na tom i fungování, respektive nefungování státu svůj podíl. Vím o tom ze své profese mnoho – ale to neznamená, že by nebyl důvod připomínat si stoleté výročí státu, který zde ve střední Evropě zažil a přežil mnohé. A mnohé dobré i špatné ho v budoucnu jistě čeká…
A demokracie? Vždy to s ní bylo špatné, když se k ní přidal nějaký přívlastek: v lidové demokracii byli někteří ve vězení a pár lidí dokonce na šibenicích. V liberální demokracii již toto nehrozí, ale zase se pomalu dostáváme do stavu, kdy pokud požádám na úřadě o vystavení dokladů o tom, že jsem žena Stanislav Křeček, nebudu zařazen mezi pacienty psychiatrie, ale mezi příslušníky nové, pokrokové, odvěká tabu bourající a moderní levice. Nelíbí se mi to o nic méně…
Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že volíme populisty, protože nemáme vážnou krizi. Souhlasíte s tím?
Především této odpovědi vůbec nerozumím. Pavel Rychetský nedávno řekl, že populismus může lidem nabídnout pocit sounáležitosti, což je aspekt, ve kterém tradiční strany začaly selhávat. A krizi sounáležitosti a vyprazdňování tradičních hodnot bezpochyby máme. Nesouhlas s elitami rozhodně není populismus. A právě to dávají lidé ve volbách stále více najevo.
Psali jsme:
Během zmíněného staletí vzešlo z národa Čechoslováků mnoho významných jmen i hrdinů. Máme dnes podobné? Koho z dnešní doby si budou s úctou připomínat následující generace? Máme dnešní hrdiny?
Abych parafrázoval Galileův výrok: šťastná země, která nepotřebuje hrdiny. Potřebujeme lidi, kteří budou konat dobře a zodpovědně svoji práci, i když při tom občas přijdou o svůj život. Na významné lidi se bude jistě vzpomínat. Jsem přesvědčen, že určitě na Václava Havla, když až patologickou nenávist, kterou u některých toto jméno dnes vzbuzuje, prostě nechápu.
Jaký vztah si po tom století neseme k Němcům? Po historických událostech máme nyní navíc problém s politikou Angely Merkelové kolem migrace…
Nemyslím, že máme problém s Merkelovou, s tou má problém celá Evropa a my pak máme problém s touto Evropou. Ale vážně: jsme příliš zahleděni do minulosti, příliš často stále ještě bojujeme minulé bitvy. A pěstujeme jakési politické památkářství. Když někdy slyším ty úděsné odpovědi našich studentů o historii národa a státu, kterých bylo v souvislosti s výročími publikováno pro zdravý žaludek až příliš – Masaryk byl podle čepice asi pilot – napadá mne kacířská myšlenka: není to možná nakonec dobře, že mladí lidé již nejsou zatíženi minulými událostmi, křivdami a nespravedlnostmi? A přestaňme již při každé příležitosti papouškovat onen nesmyslný výrok, že národ, který nezná svoji historii, je odsouzen ji opakovat. Nikdy se žádná historie opakovat nemůže, protože okolnosti událostí jsou z povahy věci vždy jiné. Ten student, který, jak řekl v televizi, se domnívá, že Masaryk byl asi pilot, toho ví o technikáliích moderního světa, moderních technologiích a počítačovém světě možná mnohem víc, než já vím o Masarykovi a o dějinách této země. A je to snad špatně?
Ing. Miloš Zeman
Jaký je váš názor na kritiku, že prezident svým chováním znevažuje význam stoletých oslav?
Licitace s pozváním a nepozváním se mi nelíbí, ale trvám na tom, že onu Pandořinu skříňku vzájemných vztahů prezidenta a politiků otevřeli ti, kteří jako první, neschopni se smířit s volbou, která nedopadla podle jejich přání, odmítli pozvání prezidenta k účasti na společném slavení státních svátků. A potom, již – jak to u otevřených Pandořiných skříněk bývá – se nenávist a zloba rozlétly do širého světa…
Za těch sto let čelila naše země spoustě nebezpečí a útokům. Co nás ohrožuje nyní? Ekonomická krize, bezpečnostní situace, migrace, neschopnost přijmout minulost, či něco jiného?
Ohrožuje nás to, že vůbec nerozumíme tomu, co děláme, ale i tomu, co se chystáme udělat. Zdá se mi, že mnozí odmítají nějak vzít na vědomí, že se svět nebo alespoň Evropa velmi rychle a zásadně mění. To, co dobře platilo včera – včetně práva, vztahů mezi lidmi a morálních pravidel –, již pomalu přestává platit. A nemáme k dispozici nová, která by se těšila obecnému souhlasu. Uvědomil jsem si to, když jsem poslouchal projev Pavla Rychetského na Ústavním soudu na shromáždění u příležitosti výročí republiky. Zmínil se, že těla utopených migrantů na březích Evropy jsou naší hanbou.
To je jistě pravda, ale na stranu druhou: jak máme nést odpovědnost za chování lidí, kteří organizováni pašeráky zcela dobrovolně nastupují na chatrné bárky, které je mají za jejich drahé peníze donést do vytouženého světa, jenž však pro ně vždy bude jen světem touženým? Každý má právo usilovat o své štěstí, ale pomoc druhých je při tom velmi limitována. Ctíme svobodu slova a svobodu náboženského vyznání, ale co si s tím počít v době, kdy sem přicházejí nositelé náboženství, které nechce žít vedle nás, ale chtějí to naše spolu s námi vyhladit. Co si s tím počít, nevím, ale čím déle to trvá, tím větší mám pocit, že dobu na slušné a demokratické řešení problému jsme již jaksi propásli a nějak si to stále nechceme připustit…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
