Co si myslíte o Pussy Riot?Anketa
Nedávno jste kandidoval do Senátu s tvrzením, že hájíte myšlenky 17. listopadu 1989. Jaké to podle vás jsou?
Veřejně občansky se angažovat na straně demokracie, bojovat s totalitou, odhalovat mocenské mechanismy a roli jednotlivců v nich, rozvíjet základní svobody, postavit se nepravostem, podporovat lidská práva. Nikdy se nevzdat, jít si za svým.
Který zážitek z toho dne si nejlépe pamatujete?
Z pátku 17. listopadu 1989, přesněji z té demonstrace, mám několik silných zážitků. Prvním bylo zapálení dlouhých vlasů hořící svíčkou v davu na Vyšehradě dívce, která šla přede mnou, když jsem se rozhlížel, kam se poděli moji přátelé. Snad každý rok se jí za to veřejně omlouvám. Pak pohled zpět ze sloupu na nábřeží někde u Mánesa, kdy jsem viděl, jak jdou po nábřeží pod Havlovým bytem desetitisíce lidí. A potom až zážitky z Národní třídy, z obklíčení příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB). Nejprve až skoro nábožensky vypjaté zpívání hymny, pak Masarykovy oblíbené písně Ach synku, synku. A pak těžko vysvětlitelné stlačování pohotovostním plukem Veřejné bezpečnosti (VB) od obchodního domu Máj, školním pohotovostním oddílem Městské správy VB od Národního divadla, jehož řady byly navíc vyztuženy dvěma obrněným transportéry OT-64 Skot s jakýmisi širokými hrably, jimiž do nás opakovaně najížděli. Pamatuji si, jak jsem před tím hrozivým tlakem dokonce vylezl na střechu auta. A nebyl jsem sám. Kamarádky skončily na stánku Poštovní novinové služby (PNS). Víte, jaké to je, když jste drceni uprostřed davu? Když už už nemůžete dýchat?
Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
A pak ty obrněné transportéry na chvíli ustoupí, vy máte co dělat, abyste nespadl a aby vás vaše okolí neušlapalo. A za chvíli najíždějí znovu. Nechápal jsem, proč to dělají, jaký smysl toho všeho? Rozmačkat nás na kaši? A když OT-64 poodjel, před radlici naběhli červení bareti, příslušníci protiteroristického odboru zvláštního určení, a přímo před mýma očima zkopali a následně odvlekli hystericky se bránící mladou ženu. A já tam stál jako opařený a pod tlakem té davové psychózy jsem jí nebyl schopen pomoct. To je asi mé největší trauma z Národní třídy. Unikl jsem podél paláce Metro, viděl jsem tudíž, co se dělo naproti v onom podloubí, jak tam sviští pendreky.Psychózu z bezprostřední blízkosti navíc prohlubovalo štěkání asi deseti psů, jejichž psovodi stáli seřazeni vedle sebe na chodníku. Asi se ta situace nedá přesně popsat, snad by se to dalo emočně silně natočit.
Se kterými studentskými vůdci si nejlépe rozumíte?
Ještě před pár lety jsem se domníval, že jsem Mejstříkovec, a to z toho důvodu, že jsem byl před listopadem 1989 aktivní v jeho ideové skupině, ve Studentském tiskovém a informačním středisku, jehož jsem byl místopředsedou. V reakci na Martinův "výkon" v politice a pak také po publikaci jeho vzpomínek, které mě - trpce přiznávám - v mnoha směrech překvapily, musím říci, že jím nejsem. Názorově nejsem daleko od Marka Bendy, Vaška Bartušky, rád mám Moniku Pajerovou, Martina Klímu, a takto bych mohl dále pokračovat. A ještě bych také doplnil, s kým si absolutně, ale absolutně nerozumím. Jednoznačně s Jiřím Dienstbierem. Ale možná je to také tím, že vlastně žádným "studentským vůdcem" nebyl.
Jak vnímáte teorie o Sametové revoluci, že studenti byli jen loutky, protože tuzemští komunisté po vzoru Michaila Gorbačova a událostech v Berlíně už stejně chtěli předat politickou moc jiným...
To je zřejmý nesmysl. Jakešovci žádnou moc předávat nechtěli. Autoři tohoto tvrzení ho říkají jednou o disidentech, podruhé dokonce o řadových členech komunistické strany a potřetí třeba o studentech. Nakonec i Miloš Jakeš, nejvyšší představitel komunistické nomenklatury, generální tajemník ÚV KSČ v letech 1987 až 1989, ze sebe v nedávných rozhovorech udělal jakousi loutku, když zodpovědnost za listopad 1989 a pád jeho režimu hodil na velitele Státní bezpečnosti, generálporučíka Alojze Lorence. Tak, kdo to tedy řídil?
Za události na Národní třídě seděl jen Miroslav Štěpán a ten ze sebe potom dělal politického vězně. Proč nedošlo k určitému typu Norimberského procesu?
Vyšetřovaných funkcionářů komunistického režimu či jeho mocenských složek bylo vícero, nicméně justice nebyla schopna dotáhnout jejich procesy do konce. A to způsobovalo či ještě způsobuje jakousi "postkomunistickou frustraci", neboť tímto do budoucna vysíláme neblahý signál: příznivci totality, bez obav převezměte násilně moc, násilně ji udržujte, klidně popravujte a střílejte své protivníky a až váš režim padne, dohodněte se svými nástupci, ať vás nepotrestají. Kulatnějšími slovy: chtěli jsme spravedlnost a dostali jsme právní stát, alespoň co do hájení práv vyšetřovaných, stíhaných a případně i odsuzovaných představitelů komunistického režimu. Norimberský proces s komunistickou věrchuškou se nekonal, protože komunismus existoval delší dobu než nacismus, vnitřně se navíc proměňoval z leninismu či stalinismu až k brežněvismu, a nakonec nebyl poražen klasickým válečným konfliktem. A které postkomunistické politické elity ve střední a východní Evropě prosazovaly a prosadily řádné a úplné potrestání komunistických zločinů? Upřímně řečeno žádné. Ale aspoň jsme se o to pokusili. A já jsem rád, že jsem se o to na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV)snažil, tedy alespoň v době, kdy to mělo nějaký smysl, tedy za Lubomíra Blažka a Václava Bendy. Pak už to byla pouze hra na vyšetřování či na dokumentaci a sociální sinekura.
Dnes již v podstatě převažuje názor, že politický ústav jako ÚSTR neměl vůbec vzniknout. Nejdříve jej totiž ovládala ODS a pak se mnozí zlobili, když jej ovládla ČSSD. Převládá názor, že mají historii zkoumat akademické ústavy k tomu určené. Byl jste prvním ředitelem ÚSTR. Myslíte si, že lze existenci ÚSTR ještě obhájit?
Já to vidím úplně naopak. Ten ústav primárně politický není. Politicky je pouze vnímána problematika, kterou řeší - naše nedávné dějiny, včetně archiválií bezpečnostních složek, respektive Státní bezpečnosti. Nepodléhejme těm rozličným ideologicky motivovaným fundamentalistům, nedovzdělaným mladíčkům, případně z bolševických rodin pocházejícím představitelům současného a z části i bývalého vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) či Archivu bezpečnostních složek (ABS). Tyto instituce měly vzniknout již v devadesátých letech, kdy po nich veřejnost volala, ale polistopadové politické garnitury toto volání nevyslyšely, a to ani pod tlakem ze zahraničí. A bylo by jedno, zda by se jmenovaly Ústav pro studium totalitních režimů, Ústav paměti národa, Archiv bezpečnostních složek či jinak. Vždyť instituce historické paměti existují všude, dokonce i v Bulharsku, Rumunsku či na Ukrajině. A to se kolegů v těchto zemích, kteří na rozdíl od nás velmi dobře vědí, proč své instituce mají, nechci nijak dotknout. Činnost ústavu i archivu politizují pochopitelně primárně komunisté, kteří jejich vznik brali jako svou prohru, což je obsaženo i v jejich programových či sjezdových dokumentech, a pak jejich ideoví souputníci z řad osmašedesátníků, například Zdeněk Jičínský, ale i někteří další také v jiných stranách, či střední generace - Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek anebo Petruška Šustrová. A pokud jsou v Radě ÚSTR či vedení obou institucí nekompetentní, nedovzdělaní a navíc ideologicky orientovaní lidé, schopní plnit politické záměry výše uvedených, neboť nechápou či odmítají jejich společenský význam, tak jsme dennodenně konfrontováni s kompromitací ÚSTR i ABS před domácí i zahraniční veřejností takřka v přímém přenosu až do úplného zničení obou institucí. Naše společnost i mezinárodní společenství tyto instituce potřebuje, a i kdyby je Benešové, Uhlové, Jelínkové, Burešové, Hazdrové, Matějkové, Ptáčníkové či Zemanové zničili, tak je znovu postavíme. A s pomocí celé střední a východní Evropy. Bude to jen otázka času.
Ještě se vrátím k myšlenkám 17. listopadu. Kandidoval jste do Senátu za ODS. Nemyslíte si, že je právě Václav Klaus nejvíce pošlapal?
Vnímám to jako zplošťování reality. Rád se budu podílet na analýze toho, co bylo v minulých letech po listopadu 1989 "pošlapáno". Nejenom proto, že mě to profesně zajímá, ale protože tuto analýzu budeme moci v budoucnu využít k obnově pravicových politických idejí a proudů. Předběžně si nejsem jist, zda je Václav Klaus ten, který by myšlenky 17. listopadu 1989 "nejvíce pošlapal".
Není Klausova kritika Václava Havla vystupňovaná po smrti prvního českého prezidenta zbabělostí?
Myslím si, že je to v té formě prezentované médii veřejnosti zbytečné. Nebráním se diskusi o východiscích či chybách devadesátých let, sám jsem také v řadě oblastí kritický, a to jak vůči Václavu Havlovi, tak i Václav Klausovi, nicméně je nutné zvolit vhodnou formu i míru. Faktem je, že zakladatelská léta polistopadového režimu máme zmapována nedostatečně, z čehož vznikají různé mediálně - politické zkratky. Dnešní doba, zdá se, objektivní analýze bohužel nehoví.
Co naše země nejvíc potřebuje? Anketa
Není nicméně právě ODS zodpovědná za absolutní zklamání lidí politikou? Tři vůdci, jeden horší než druhý. Klaus privatizoval zemi pro určitou novou elitu, přestože byly na stole méně silové a zbrklé varianty. Mirek Topolánek měl nacistický slovník a Petr Nečas byl pejskem své současné ženy. Jak podobné úvahy vnímáte?
Víte, čím jsem zklamán? Že více žvaníme, než děláme. Že nejsme schopni oddělit dobré od špatného, nerozlišíme populistu od osoby prosazující věcné řešení. Že lacině podléháme mediálním zkratkám, jednoduchým a hloupým výkřikům jednoduchých a hloupých lidí, či dokonce lžím. Že se více vezeme, než sami řešíme. Naším světem vládne hyperkritika vycucaná z prstu. Podléháme krátkodobým řešením. Naše společnost je podle mého názoru stále zasažena pozůstatky totalitní virózy. Vstupujme do politických stran, změňme politiku, veřejnou sféru, nastavme nová pravidla, postavme se reálně korupci, vzdělávejme se. Obnovme hodnoty, náš vztah ke státu. Redefinujme náš národní zájem. A všimněte si, že neříkám: vstupte do ODS. Nikoliv, já tvrdím - do každé demokratické strany. Pojďme ukázat, že a také jestli jsme schopni lépe privatizovat, mít pod veřejným tlakem jiný slovník anebo nebýt pejsky kohokoliv. Pak kritizujme. A nechytejte mě prosím za slovo, že to říkám, ač jsem sám nestraník.
Nestal se Miloš Zeman nesvéprávným prezidentem?
Na co si to stěžujeme? Populisticky jsme zasáhli - tedy já nikoliv, ale naši zákonodárci, prý pod "tlakem veřejnosti" - do našeho ústavního systému, a toto je důsledek. Máme, co jsme chtěli? Anebo ne? Pokud zachováme přímou volbu prezidenta, kolik budeme muset zvolit prezidentů, než si zvykneme na to, že když zvolíme špatně, budeme tam mít špatného reprezentanta, pokud dobře, budeme tam mít slušného. Nejsem člověk, který by plakal nad rozlitým mlékem. Rád se dívám do budoucnosti. Pojďme se všichni zabývat budoucností! Kdy že končí Miloši Zemanovi jeho mandát?
Co se dalo za posledních pětadvacet let v Česku udělat lépe?
Z pohledu generálů po bitvě se dá stručně říci, že se dalo lépe udělat téměř všechno. Nicméně v reálném čase to z pohledu lidí, kteří nesli největší díl zodpovědnosti, nikdy tak jednoduché nebylo. Řešili se specifické transformační problémy, s nimiž nikdo ve světě neměl žádnou přenositelnou zkušenost. A řešili jsme jich příliš najednou. Proto se nacházíme ve stavu, v jakém se nacházíme. Domnívám se, že jsme dosáhli maxima toho, na co jsme měli. Na co měla sílu celá naše společnost.
Co byste nejvíce přál Česku?
Více svobodných občanů, nežvanících, schopných měnit věci, rozhodnutých aktivně vstupovat do veřejného života ve prospěch celku. A pak logicky silné politické strany, názorově, hodnotově jednoznačně orientované, navíc odolné vůči finančním tlakům. Z toho plynoucí silnou vládu, schopnou hájit naše národní zájmy. Není to málo, není to moc. Je to však běh na dlouhou trať. Až toho dosáhneme, budu spokojený. Takto vidím naplnění odkazu listopadu 1989, kdy silná občanská společnost, silná politika ve prospěch občanů, zajistí nesamozřejmou demokracii a nesamozřejmou svobodu na dlouhá desetiletí dopředu.
Pavel Žáček na ParlamentníchListech.cz:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
