Jak jste Vy osobně spokojen s polistopadovým vývojem?
Asi budu některé šokovat, ale v zásadě s ním spokojen jsem. Máme demokratickou společnost, máme základní svobody a samozřejmě máme obrovskou spoustu problémů, které se ale daly předpokládat. To je jako kdyby se člověk bavil, jak je spokojen se svým životem: pokud neprožije nějaké strašlivé trauma, v zásadě může být spokojen, že žije. Nezastírám, že existují problémy, ale připadá mi to naprosto logické, musely přijít, jsou té společnosti dány, bez nich to nemohlo být, ale ty základní věci jako svoboda, demokracie – to tady všechno je.
Je něco zásadního, co se podle Vás nepovedlo, kde jsme měli zvolit jiné řešení, než které jsme zvolili?
To je jako kdybychom říkali, co jsme měli udělat lépe v patnácti letech. Z pohledu padesátiletého člověka spoustu věcí. Ale když se na to podíváme z pohledu toho patnáctiletého, tak nic, protože prostě dělal v té době to nejlepší, co si myslel, že umí nebo že je schopen udělat. A podobné to bylo i tady. Z dnešního pohledu se možná mohlo něco udělat nějak jinak, ale nemyslím, že z toho tehdejšího pohledu by skutečně existovala nějaká možnost jiného a významně lepšího postupu, která byla pominuta nebo dokonce potlačena ve jménu nějaké jiné, významně horší. To, jestli z některých alternativ, například privatizace, byla zvolena ta nejlepší, to je věc tehdejšího rozhodování, ale ani se podle mne nestala nějaká fatální chyba. Ani si nemyslím, že by se kdekoli jinde stala chyba, která - nahlíženo tehdejšíma očima – byla odhalitelná a z nějaké hrubé nedbalosti nebo dokonce úmyslně byla ta druhá možnost přehlédnuta. Něco takového absolutně neexistuje. Normálně jsme se vyvíjeli, stejně tak, jako se vyvíjí lidská společnost, vyvíjeli jsme se i my. Měli jsme ve svém narození strašlivé dědictví komunismu a problémů, které jsme museli řešit, zejména pokud jde o onu privatizaci a vůbec odstranění těch všech státoprávních a státoekonomických deformací, k nimž po roce 1948 došlo. To normálně nebývá a z toho samozřejmě vyplynula i řada možná špatných rozhodnutí, ale já důsledně a vždycky připomínám, že nebýt komunistů, nebýt roku 1948, tak nemusel být rok 1989, nemusela být privatizace a nemusela být spousta věcí, na které dnes lidé nadávají. Vyvíjeli bychom se třeba tak, jako se vyvíjela Francie od roku 1945 nebo jiné svobodné státy, měli bychom jiné problémy, než máme, ale tyhle máme jedině a výhradně kvůli tomu.
Když říkáte, že všechny další chyby vyplývaly z té deformace, že jsme žili čtyřicet let v totalitním režimu, nemrzí Vás, že nebyla zakázána komunistická strana, jak jste jako tehdejší městský prokurátor v Praze žádal? Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí, když se komunistická strana celých těch pětadvacet let podílí na tvorbě zákonů a řízení státu?
Jen pro historickou přesnost: jako městský prokurátor jsem nemohl žádat zrušení komunistické strany, ale upozorňoval jsem na to, že pokud někdo bude pokračovat v činnosti komunistické strany na území hlavního města Prahy, bude trestně stíhán pro propagaci režimu potlačujícího lidské svobody, tak nějak se to jmenovalo, už si přesné znění toho paragrafu nepamatuji. Což by samozřejmě z hlediska hlavního města Prahy znamenalo, že by tady komunisti skončili. Z dnešního pohledu se domnívám, že by bylo hezké, kdyby tehdy komunisté skončili, je nepěkný pohled na hejtmana, který se veřejně hlásí ke straně, která kradla a vraždila, ale ještě nepěknější pohled je na ty, kteří komunisty volí a kterým ta strana nevadí. Ale je to stejně nepěkný pohled, jako byl v roce 1946, kdy téměř padesát procent voličské populace volilo komunistickou stranu. Prostě asi hodně občanů v této zemi v sobě má tendenci ke komunistickým manýrům. To je prostě surová pravda, nehezká, je to nastavené zrcadlo téhle společnosti.
Psali jsme:
Co říkáte tomu, že se místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek měl omlouvat komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi za to, že ho označil za „komunistického fízla“? Ondráček jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v pohotovostním pluku zasahoval proti demonstrantům na Václavském náměstí v Praze v době Palachova týdne i v listopadu ´89 na Národní třídě a zásah tehdy ještě osobně obhajoval v médiích.
Vadí vám, když politik mluví sprostě?Anketa
Já bych se asi neomlouval. Ale faktem je, že jde o komunikaci v rámci Poslanecké sněmovny, a pokud to úsilí nesměřuje k tomu, aby byl ten bývalý policista nějak rehabilitován, ale pouze k tomu, aby se v Poslanecké sněmovně nepoužívaly tyto výrazy, byť by byly jakkoli ve své podstatě pravdivé, jinými slovy, kdyby byla do Parlamentu zvolena prostitutka, tak by nebylo možné jí říkat „ty kurvo“, protože takový výraz se nepoužívá, tak bych tomu ještě dokázal rozumět. Což by nic neměnilo na tom, že to je prostitutka, stejně jako to nic nemění na tom, že ten bývalý policista může být označován jako fízl.
Kdo byl podle Vás nejvýraznější osobností po listopadu ´89, kdo se nejvíc podílel na tom, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi, že jsme součástí Evropské unie, o čemž jsme snili?
Myslím, že není možné hovořit o době po listopadu 1989, ale naše dějiny tvoří i doba před listopadem ´89, kdy se v podstatě formovaly určité proudy, které se potom veřejně projevily po listopadu. Není tedy možné říci, že startovní čára byla 17. nebo 18. listopad 1989, ale řekl bych, že politické podhoubí, které se pak nějakým způsobem transformovalo do veřejných politických aktivit, tady fungovalo dávno předtím. Podle mého soudu tou nepochybně nejviditelnější osobností před listopadem 1989 i po něm byl Václav Havel. A myslím, že to uznávají jak ti, kteří se k němu hlásí pozitivně, tak ti, kteří ho z různých důvodů kritizují, protože to se prostě nedá oddiskutovat.
Vy jste se v 90. letech angažoval v politice, byl jste dokonce českým ministrem vnitra. Podařilo se podle Vás komunismem zkompromitovanému vnitru, policii i tehdejší prokuratuře zbavit se nánosů a praktik totalitního režimu?
Já jsem přišel v době, kdy očista od toho, co bylo zjevně prokomunistické, byla provedena. Nastupoval jsem v listopadu 1990, kdy už bylo několik kol různých prověrek a všeho možného, takže jsem svoji roli vnímal jako roli koordinátora, který musí situaci v rezortu uklidnit, stabilizovat a vrátit policii její sebevědomí a vědomí o tom, že je tu proto, aby fungovala ve prospěch občanů tohoto státu, a také tak jednala. Myslím, že tohle se mi podařilo. To, že se čas od času objevují excesy, to už bych nijak nespojoval s komunistickou nebo jinou tradicí, protože excesy v policejní práci se objevují všude na světě. Není to tak dávno, co byly výtržnosti někde v Louisianě kvůli tomu, že tam byl za podivných okolností zastřelen černošský mladík, pak je to zase někde jinde, prostě se to stává, někdy to vypadá jako porušení zákona, někdy to je porušení zákona, někdy ti lidé neunesou své pravomoci, ale už bych to vůbec nespojoval s minulostí. To spíš s lidskou podstatou.
V devadesátých letech jste byl i předsedou politické strany Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální, pak jste na tuto funkci rezignoval a začal se naplno, a dlužno říci, že velmi úspěšně, věnovat advokacii. Ale nelitujete přece jen svého odchodu z politiky, nebo jste naopak rád, když vidíte českou politickou scénu?
Kdyby se to dalo vyjádřit nějakou stupnicí, řekl bych, že jsem čím dál spokojenější, že v politice nejsem. I když do jisté míry jsem samozřejmě pořád součástí politického dění, už jenom tím, že někde komentuji nějaký zákon, že se k něčemu vyjadřuji, ale být účasten jednání Poslanecké sněmovny bych považoval za velmi extrémní formu mučení, když si představím, co všechno bych tam musel slyšet. Nedovedu si ani představit, že bych se podbízel, jak to zrovna teď dělají kandidáti, ať už na úrovni zastupitelské nebo senátní, těmi stupidními hesly voličům, že bych jim musel slibovat něco, co stejně nejsem schopen splnit, protože jinak bych nebyl konkurence schopen, protože všichni kandidáti lžou. Devadesát procent z nich slibuje něco, co splnit vůbec nemůže, já bych prostě na tuhle hru stejně neměl.
Jak hodnotíte dnešní politickou scénu? Voliči se odvracejí od tradičních politických stran a podporují různá nová hnutí, v jejichž čele stojí podnikatelé – dříve Vít Bárta, dnes Andrej Babiš nebo Tomio Okamura. Co říkáte tomuto trendu, vydrží, nebo je jen přechodný?
Otázka možná je, co by tomu říkal Václav Havel, protože moc nakloněn klasickým politickým stranám nebyl. Možná i to je trochu důsledek toho, že tady klasické politické strany nezakotvily hlouběji, ale určitě bych tomu nedával nějaký lví podíl. Lví podíl mají politici z klasických politických stran, kteří politiku diskreditovali svým chováním, které - když nebylo vysloveně kriminální - bylo amorální. Takže politické strany klasického střihu, zejména pak dvě – ČSSD a ODS, do jisté míry i TOP 09 – sklízejí nehezkou úrodu chování těch, kteří vystupovali za klasické politické strany v minulosti. A teď už je to padni, komu padni, voliči jsou otrávení z politiků jako takových. Já jsem četl deklaraci nějaké kandidátky na senátorku, která o sobě tvrdila, že rozhodně nebude politik, protože politik znamená politikaření. Ta hloupá dáma vůbec nechápe, že samozřejmě politik bude, ona se za to slovo stydí, což potom samozřejmě nahrává těm, co říkají, my nejsme politici, my jdeme pracovat, nebo něco takového. Není to dobře, ale je to prostě dobový trend. Nelze nic jiného než to vzít na vědomí jako ne zrovna veselou ukázku dneška. Ale zase žádná velká tragédie to také není.
- TÉMA: Komunální volby
Jak vidíte naši budoucnost v souvislosti s obavami z rozpínavosti Ruska, z radikálního islámu, z čecháčkovství? Jste optimista, že nepřijdeme o to, co jsme po listopadu získali nejcennějšího – o svobodu a demokracii?
Pokud nedojde k nějakému zásadnímu vnějšímu vlivu, jako byla světová hospodářská krize v roce 1929 nebo obsazení Československa v roce 1939 nebo 1968, nebo se nestane něco podobného, co by vykolejilo běžný chod země, tak se prostě budeme vyvíjet. Bolestivě, „s odřenými hřbety a koleny“, protože voliči si budou muset postupně uvědomovat, že něco jsou jen prázdné sliby, které nejsou reálné, a podle mne budou mít nakonec tendenci vrátit se ke klasickým politickým stranám, až si spálí prsty, což s těmi volebními uskupeními, které jasnou ideologii nemají, protože ani mít nemohou, musí nastat. Pak bych tedy vůbec neměl žádný strach. Pokud by však došlo k něčemu, co tu situaci významně destabilizuje, co by zpochybnilo úplně demokracii nebo ji ohrozilo, například zásadní konflikt, to bych samozřejmě strach měl, protože demokracie v České republice nemá rozhodně příliš velkou důvěru a hodně lidem by se líbil nějaký jiný systém, takže by to mohlo vyvolat, protože u nás není tak silně zakotvena parlamentní demokracie, jako mají například Anglie nebo Spojené státy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
