Nedávno jste prý při prodlužování platnosti Opencard náhodou zjistil, že už spadáte do důchodového věku. Jak se žije důchodci v Čechách?
Kdybych neměl americký důchod, tak asi blbě, protože tady mám důchod 5 tisíc. Do toho amerického, který platí od 67 let, mi schází ještě rok. Na druhou stranu jsem ale dost šetřil a nemám velké nároky – nemám manželku, děti, psa, Porsche, chatu, jachtu, letadlo. Takže docela vyžiju.

Jak moc jako fotograf a umělec sledujete dění na politické scéně?
V mládí jsme chodili na všechny různé demonstrace a chtěli jsme změnit svět. Dneska už moc nikoho nesleduju, teda kromě sebe. Něco se ke mně ale přece jen dostane, když se kouknu na zprávy v televizi. V Americe jsem žil 30 let, a když se u vlády vystřídali demokrati s republikány nebo naopak, umělců a sportovců se to nikdy moc nedotklo. Tady odejde jedna garnitura a padne s ní všechno. Což je blbě, protože politici by měli být hrdí na ty, kteří reprezentují jejich vlast, bez ohledu na to, z které jsou strany.

Z emigrace jste se vrátil v roce 1992. Jak se žije v čerstvé demokracii?
Když jsem tady měl v roce 1991 první výstavu mužských aktů a nikdo proti ní moc neprotestoval, překvapilo mě, jak jsme tady tolerantní. Dneska po dvaceti letech mám pocit, že nejde ani tak o toleranci, jako spíš o ignoranci - pokud to není v mojí rodině a mém baráku, tak se mě to netýká. V Americe lidi víc drží za jeden provaz. V Čechách začnou v lednu stávkovat doktoři, v únoru sestřičky, v březnu hasiči a policajti v dubnu, takže je to nakonec stejně na prd. Kdyby to dali dohromady, šel by do toho celý národ. To my ale neumíme.