Jak s odstupem století vnímáte bolševickou revoluci v Rusku?

Stále stejně. Byl to puč, při němž se k moci dostali lidé bez zábran, zločinci a vlastizrádci, kteří se za války spolčili s nepřítelem a s jeho finanční pomocí se jim podařilo svrhnout zákonnou vládu. Zadusili pracně se rodící demokracii, obelhali obyvatelstvo, zotročili jej. Místo slíbené svobody a půdy obnovili nevolnictví v kolchozní podobě. Zlikvidovali elitu národa a nahradili ji „sociálně blízkým elementem“, tedy proletariátem, ale zejména lůzou.

Slušná část proletariátu bolševiky nepodporovala. Ta volila jiné strany. Záhy za to byla potrestána a všechny demokratické strany včetně levicových byly zlikvidovány i s jejich funkcionáři. Sociálně blízký element, tedy místní povaleči a alkoholici, byl jmenován předsedy kolchozů. Výsledkem této personální politiky a direktivního centralizovaného řízení, kdy se i zemědělské práce zahajovaly podle pokynů z centra, byl hladomor, který vyvrcholil kanibalismem. Podobná situace byla i v jiných odvětvích.

„Stavby socialismu“ realizovali zdarma a za strašlivých podmínek vězni. Jejich počet v gulagu kolísal v jednotlivých letech v rozpětí od půl milionu do dvou a půl milionu vězňů. To jsou oficiální údaje přiznané současnou vládou Ruské federace. Podle nezávislých badatelů bylo vězněno podstatně více lidí. Uvádí se číslo třináct milionů a k tomu minimálně šest milionů lidí ve vyhnanství. Po sovětsko-nacistické válce v gulagu skončily i stovky tisíc cizinců včetně českých občanů. Desítky tisíc techniků, inženýrů a vědců vyvíjely zbraňové systémy ve vězeňských ústavech zvaných „šarašky“.

Cílem zločinecké bolševické ideologie bylo uchvátit moc na celé zeměkouli. Na osudu Ruska a jeho obyvatel jim nezáleželo. Podle Trockého – Bronštejna mělo Rusko sloužit jen jako otep klacků do ohně světové revoluce.

Jsou pro vás vůbec nějaké komunistické ideje přijatelné?

Na žádnou takovou myšlenku jsem za celý život nenarazil. Komunistická ideologie se od jiných marxistických ideologií, například sociálnědemokratické, liší tím, že staví na nejhorších lidských vlastnostech. Zlobě, závisti a nenávisti. Násilí bere jako jedinou možnost, jak obšťastnit lidstvo. Život i Bible nám radí, abychom posuzovali stromy podle jejich plodů. Tam, kde se dostali k moci komunisté, došlo k razantnímu propadu efektivity ekonomiky a neméně razantnímu poklesu životní úrovně.

I Československo se v důsledku komunistického puče propadlo ve světovém žebříčku o zhruba třicet míst. U nás, naštěstí, byl bolševický model uplatněn v mnohem civilizovanější variantě. Takže jsme měli menší procento mrtvých, neproběhlo zde několik vln hladomoru, ba i degradace společnosti směrem k otrocké mentalitě byla o něco menší. Nicméně návrat na páté až sedmé místo ve světovém žebříčku životní úrovně, na němž jsme se pohybovali před válkou, kdy nám záviděli Němci i Rakušáci, ještě dlouho nenastane.

Slýchával jsem již v dětství, že kdo v mládí nefandí levici, nemá srdce, a kdo jí fandí ve zralém věku, nemá mozek. Vrtalo mi to hlavou a vyptával jsem se otce na jeho názor. Tehdy mi řekl, že si mám počkat, až mne život trochu okope, dozraji, a pak si to srovnám v hlavě sám. Vzápětí jsem byl svědkem zajímavého monologu místního zamindrákovaného soudruha, který si hojil komplexy z toho, že nic nemá, protože všechno prochlastal a žil v bytě, který připomínal chlívek: „Uvědomte si, že vy, doktoři, nejste ani třída! Jste jen ubohá vrstva! Trpěná vrstva! Zatím vás ještě potřebujeme, tak vás tady musíme trpět.“ Otec mi pak vysvětlil, že bolševici jsou mimo stupnici levice – pravice. Že jde o politováníhodné frustráty, kteří jsou ale pro normální lidi nebezpeční. Šíří infekci nenávisti, nejsou schopni nic vytvořit, ale jen všechno ničí.

Váš tatínek byl donský kozák, maminka Češka narozená v Kyjevě. Jak se dostali do Československa?

To je na román. Otcovy memoáry byly v Rusku několikrát vydány v redukovaném rozsahu zhruba tři sta padesáti stránek, rukopis však obsahuje osm set osmnáct stran strojopisu.
Otec se narodil v poněkud atypické kozácké rodině a byl vychováván v úctě ke vzdělání, tvůrčí činnosti, humanitním vědám a odporu ke zbraním a válkám. Studoval medicínu v Petrohradě. Spolu s ostatními studenty reagovali na vlasteneckou výzvu, že je nezbytné doplnit důstojnický sbor, který silně prořídl po brusilovské ofenzivě.

Otec absolvoval zrychlený kurz v Konstantinovském dělostřeleckém učilišti a jeho dělostřelecká baterie měla být přesunuta do Francie na pomoc západním spojencům. Jenže únorová revoluce všechno změnila, a tak bojovali na severní frontě. Po bolševickém puči se vrátil domů na Don. Tam mezitím začala genocida kozáků. Kozáci si to nenechali líbit a povstali proti obrovské přesile rudých. A tak otec velel dělostřelecké baterii. Tradiční území donských kozáků se jim podařilo osvobodit a vyhlásili v květnu 1918 Donskou svobodnou republiku pod názvem Vševeliké vojsko donské. Ubránili ji před mnohonásobnou přesilou rudých až do začátku roku 1920, kdy byli kozáci vytlačeni na Krym a odtud přesunuti do internačního tábora na ostrově Limnos.

Otci se spolu s několika dalšími přáteli odtamtud podařilo dostat do Istanbulu, kde se snažili o přežití jako pomocní dělníci. Zachránila jej Masarykova Ruská pomocná akce, která umožnila dokončit studia v Praze těm studentům, kteří je v Rusku přerušili, protože šli jako dobrovolníci na frontu, a tím přispěli k porážce Rakousko-Uherska a vzniku Československa. Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy pracoval zdarma v nemocnici v Hradci Králové, přespával v prádelně a živil se zbytky z kuchyně. Lékařská komora si totiž prosadila, že lékaři, kteří neměli československé občanství, zde nesměli vykonávat placenou lékařskou praxi. Po úspěšném zastupování obvodních lékařů na Vysočině během jejich dovolené si pacienti prosadili, že bylo otci uděleno československé občanství, a tak se na Vysočině usadil.

Ještě jako student se zamiloval do mé matky, Češky narozené v Kyjevě. Osudy její rodiny byly rovněž velice dramaticky poznamenány bolševickým terorem. Před první světovou válkou se do Ruska odstěhovalo z českých zemí více než osmdesát tisíc lidí. Šlo nejen o rolníky ale také o inženýry, učitele, techniky, řemeslníky, hudebníky a tak dále. Můj děd Karel Duda se narodil v Salzburku. Jeho otec tam působil v Mozarteu. Absolvoval pražskou konzervatoř a společně se svým přítelem, později známým houslistou Otakarem Ševčíkem, odjeli do Petrohradu. Pozval je slavný český dirigent Mariinského divadla, hlavní operní scény Ruska. Poté oba přátelé spolu s Josefem Sukem a dalšími působili v Kyjevě, kde žila velká a úspěšná česká komunita. Suk se později vrátil do Prahy, můj děd se oženil s českou učitelkou matematiky a usadili se v Kyjevě.

Postavili velký dům a tři rekreační domky na venkově. Jeden syn zahynul v občanské válce, druhý absolvoval sibiřskou epopej československých legií, a když se dostal do Prahy, vyvinul značné úsilí pro záchranu svých rodičů, mladšího bratra a sestry, kterým se podařilo přežít v rekreačním domku na venkově, kde jim pomáhali místí rolníci, a opláceli tak jejich pomoc z dob míru. Záchrana se podařila poté, co se pro ně povedlo zajistit československé občanství a s tím je bolševici nechali odjet do Prahy.

Děd Karel Duda se ve svých pětašedesáti letech stal jedním z prvních zaměstnanců Československého rozhlasu, tehdy Radiožurnálu, a hrál na klavír z vysílacího stanu na Kbelském letišti. Vydělával si hodinami klavíru po celé Praze a chodil všude zásadně pěšky, aby ušetřil za tramvaj. Boty si podrážel sám. Naučil se to za vlády bolševiků. Podařilo se mu vydělat i na věno pro mou matku a zbytek života pak moji prarodiče strávili na Vysočině, v Želivě, kde se o ně starali mí rodiče.

Co jste od nich o revoluci, občanské válce a vítězství bolševiků v Rusku slýchal?

Bylo toho velice mnoho. Otcovo vyprávění jsme všichni poslouchali se zatajeným dechem. Na naléhání okolí – v předposledním roce svého života – napsal své memoáry. Jsou velice dramatické. Dokonale ilustrují tragédii Ruska dvacátého století a pohnuté osudy ruské emigrace první vlny. Mnohem emotivnější jsou ale jeho knihy veršů. Ty mu dokonce zachránily život v roce 1945, kdy se ve Směrši rozhodovalo, zda má být popraven, nebo deportován do gulagu. Generál Kavylin, který velel jednotkám Směrš v Čechách a na Moravě, to měl rozhodnout. K protokolům z výslechů byla připojena kniha, v níž byly podtrhány verše popisující hrůzy bolševického teroru. Ostatní verše byly ale plné nostalgie po ztraceném domově, Donu, rodině a bolestném osudu rodičů a sester.

Generál Kavylin byl z kozácké rodiny, která zahynula při genocidě kozáků, a on byl převychováván v dětském domově. Vypravoval pak, že knihu veršů četl celou noc. Po přečtení veršů se rozpomněl na zapomenuté dětství. Potlačované vzpomínky na dramatický osud vlastních rodičů jej přivedly k rozhodnutí otce zachránit. Podařilo se mu to i podruhé, když otce později přijel zatknout komandant Humpolce major Gončaruk. Přijel se třemi nákladními automobily a skupinou samopalníků, protože chtěli ukrást otcovu sbírku ruských obrazů a vyrabovat dům. Gončaruk měl smůlu, že krátce před ním přijel i generál Kavylin. Takže se Gončaruk zahojil na rodinách továrníků v Humpolci.

Myslíte si, že v kvasu občanské války bylo možné ještě vítězství bolševiků zvrátit?

Po začátku bratrovražedné války už bylo pozdě. Bez zásahu zvenčí nebyla šance. Bolševici měli výraznou podporu od Němců. Spojenci Rusů, Francouzi a Britové, měli dost svých starostí s koncem války. Rozpad Ruska byl vnímán jako příležitost získat výhodně jeho surovinové a energetické zdroje, protože se předpokládal brzký krach bolševického experimentu, po němž země zůstane bez vyvražděné inteligence a silných osobností. Odlišně se zachoval Tomáš G. Masaryk. Jako filozof a slušný člověk chtěl pro budoucí Rusko zachránit a vychovat novou inteligenci, která by z Ruska udělala partnera a spojence Československa. Bohužel všichni podcenili odhodlání bolševiků použít takové formy teroru a násilí, jaké si tehdy ještě nikdo nedovedl představit.

Tehdy měli v Rusku celkem silné postavení Čechoslováci, později se jim začalo říkat legionáři. Byly podle vás výčitky generality Alexandra Kolčaka na jejich adresu, že zaprodali své demokratické ideály, že se vykašlali na bratry Slovany, že pomáhají už jen sami sobě, oprávněné?

Jen do jisté míry. Je logické, že legionáři, kteří se chtěli zbavit Rakousko-uherské monarchie, a proto šli dobrovolně do zajetí, nepřetékali sympatiemi k ruské monarchii. Obzvlášť když viděli pasivitu bohatých Rusů, kteří nepodpořili Bílou armádu, v níž bojovali zejména mladí lidé, studenti a vlastenci. Čeští legionáři byli velice zklamáni vývojem v Rusku, takže nechtěli „tahat kaštany z ohně“ za Rusy a starali se o svoji nově vznikající republiku a její zájmy.

Proč se o nich na všech ruských památnících velebících bolševiky dočítáme jako o Běločeších, tedy vlastně spolubojovnících Bílé armády?

Z ryze propagandistických příčin. Pro takzvaného sovětského člověka, který neměl dostatečné znalosti a měl vymytý mozek, bylo nezbytné používat zjednodušení a nálepky. Něco jako „Čtyři nohy – dobré, dvě nohy – špatné“, jak to ilustruje George Orwell ve Farmě zvířat. Rudý = dobrý, bílý = padouch. Mimochodem, z podobných důvodů se dosud důsledně nemluví o nacionálních socialistech a místo pojmu nacisté se používá pojem fašisté.

O legionářích jsem v Rusku slyšel leccos na škále od absolutního zavržení až po velkých obdiv. Kam byste na této škále umístil svůj pohled na legionářskou minulost?

V legiích bojoval i můj strýc, matčin bratr. Byli to stateční lidé, kteří se rozhodli převzít odpovědnost za svůj osud do vlastních rukou a současně svými činy dodali váhy vznikajícímu Československu. Což neznamená, že šlo jen o samé světce a idealisty. Proto ti, kdo zasévali do hlav sovětských lidí nenávist ke všemu antikomunistickému, využili i těch nejmenších přehmatů, aby je vydávali za jedinou historickou pravdu. Tam, kde žádný přehmat či zneužití síly nenašli, si je vymysleli. Dost dlouho bylo pokládáno za nesporné tvrzení, že legionáři odvezli část zlatého ruského státního pokladu. Na základě výroků Karla Kramáře, který ubezpečoval ruské studenty, že se tu nemusejí cítit jako dlužníci, protože studují za ruské peníze, jsem této fámě věřil, a dokonce jsem o ruském zlatě mluvil i v dokumentu Nikity Michalkova.