Tlačenka, becherovka, ožralý prezident. Imponovala mi jeho zjevná nezávislost na luxusu. Osobnost jeho kalibru nelze podceňovat. Místopředseda ODS o svém vztahu k Zemanovi

Miloš Zeman je zhruba v polovině svého prezidentování. Lze si v obecnosti říci, že šlo o úspěšné dva a půl roky? Je dobře, že prezidentem se stal zrovna Zeman, a ne Karel Schwarzenberg? Co by dnes bylo v Česku jinak?

Jde o to, čí úspěch máme na mysli. Miloše Zemana osobně, nebo České republiky? Pokud jde o Miloše Zemana, je to kombinace úspěchů i neúspěchů. Mocensky Zeman řadu bojů až překvapivě brzo prohrál a prošustroval obrovský mocenský kapitál z voleb, ale osobnostně i díky ústavnímu postavení prezidenta se znovu naplno vrátil do hry. Hodnotíme-li vše čistě z hlediska veřejné pozornosti, viditelnosti, jsou to pro Miloše Zemana úspěšné roky. Přineslo-li toto období na druhé straně něco zásadně pozitivního pro Českou republiku, o tom pochybuji.

V domácí politice období nebezpečné oligarchizace nestandardních a nebezpečných politických subjektů. Ekonomicky období růstu, ovšem nikoli zásluhou vládnoucích. V zahraniční politice kombinace správných kroků i zásadních chyb. V celkové atmosféře ve společnosti? Pořád stejná bramboračka. Co by bylo jinak s Karlem Schwarzenbergem? Nemám rád „kdyby“. Nejsem ani milovník pražské kavárny, ani bodré reality z filmů Zdeňka Trošky. Proto jsem schopen Zemana tvrdě kritizovat a občas mu dát i za pravdu. V prezidentských volbách jsem nakonec po dlouhém uvažování hodil v druhém kole do urny prázdnou obálku. Věděl jsem už tehdy, že by mi Karel Schwarzenberg vyhovoval víc stylem, atmosférou, Miloš Zeman ale v některých (byť zdaleka ne ve všech) důležitých otázkách obsahem. S klidným svědomím jsem nebyl schopen dát hlas žádnému. Táborové dilema Karel versus Miloš nebylo moje vidění světa a dnes je mi Karel Schwarzenberg bližší čistě z hlediska vědomí nutnosti spolupráce na pravici.

Zeman se vydal poměrně aktivně na pole zahraniční politiky. Kritizoval sankce proti Rusku, navštívil Moskvu a metropole dalších postsovětských států, rovněž jel do Číny. Co z jeho ,,východní“ politiky lze chválit a co ne? Dle expertů zanedbává tradiční pojetí lidských práv a preferuje dělání byznysu... Je to dobře? Je něco, co se mu v oblasti vztahů s někdejším SSSR a Čínou nepodařilo, byť o to sám stál?

Mainstreamová zahraniční politika EU a USA v minulých letech napáchala obrovské množství chyb. Je správné říkat a dělat něco jiného, než velí povinný bonton této politiky. Správná je také pragmatická podpora obchodu. Naším cílem ale musí být změnit Západ, vrátit jej Západu, a být jeho součástí. Obdiv a náklonnost k silám z Východu nám nic nepřinesou, je to nepochopení civilizačních rozdílů a někdy také úlitba ekonomické síle tamní oligarchie. U každého Zemanova zahraničně-politického kroku je potřeba oddělit zrno od plev. Prvky rozumu i nesmysly.

Nejblíže je mi jeho postoj k Izraeli, zcela sdílím kritiku šílené politiky propalestinské evropské levice. Pokud jde o Čínu, je to falešné dilema: s Čínou jde úspěšně obchodovat i zůstat zásadový v hodnotách, protože sama Čína je v tomto obrovsky pragmatická. Zeman zkrátka občas vidí správně, často se mýlí a celé to provázejí silná slova a gesta. Je třeba vše třídit, občas mu dát za pravdu a být velmi razantní tehdy, kdy u něj převáží východní vábení (s podporou Lukoilu nepochybně může ve volbách nadále počítat). A paralelně lidem vysvětlovat, že jedinou cestou z dnešních zmatků vnitřní a vnější západní politiky je návrat ke skutečně osvědčeným západním hodnotám. Osobnosti formátu Reagana či Thatcherové, vyvádějící celou epochu z jejích problémů, dnes chybí nejen u nás, nýbrž i celé Evropě i světu.

Islám, imigrace, islámský stát... Zde prezidentův hlas zní jasně: Odmítá přijímání muslimských uprchlíků, Islámský stát srovnává s nacismem, vybízí k ostraze hranic před imigranty. Liberální komentátoři tvrdí, že se podbízí xenofobním pudům české veřejnosti. Postupuje v tomto tématu Zeman správně? Má šanci zlepšit si u české veřejnosti ratingy popularity skrze hraní na tuto notu, či dokonce výrazně posílit svou pozici? Kterými výroky v oblasti imigrace a islámu spíš prospěl, a kterými spíše uškodil?

Před evropskou politikou stojí velký úkol: Přiznat překotnost evropské integrace, chybnost demontáže národních států, nesmyslnost naivního multikulturalismu. Uznat chyby v sociální a imigrační politice a pokorně přiznat, že řada tradičních hodnot národních států, jejich suverenity, vnitřního pořádku a vnější bezpečnosti nepatří na smetiště dějin. Skutečnost se musí popsat pravdivě, srozumitelně a věrohodně. A stejně jasné a srozumitelné musí být činy. Jinak se nepochybně tématu ujmou extrémisté a jedinci s patologickými sklony.

Se Zemanem v tomto souhlasím v řadě věcí, byť bych občas volil jiný slovníku. Islámský stát je nepochybně obrovským bezpečnostním rizikem. Imigrační model francouzského typu (na rozdíl od amerického) narušuje elementární soudržnost společnosti a základní podmínky jejího fungování. Je potřeba vybudovat vnější ochranu evropských hranic, pokud se to nepodaří, obnovit mechanismy ochrany národních států. A naprosto proměnit sociální systémy směrem k tvrdším a rovným podmínkám pro všechny proti nesmyslné doktríně pozitivní diskriminace. V tomto případě je důležitější téma samo než zemanovská rétorika. Ta je vždy pro galerii. Kultivovaně totéž nedávno brilantně vyjádřil politolog Petr Robejšek na stránkách Reflexu.

„Kunda sem, kunda tam...“ „Vláda zkurvila služební zákon“. Jistě si pamatujeme prezidentovo rozhlasové vystoupení, po kterém pedagogové namítali, že prezident kazí děti. Zeman se hájil, že šlo o citace. S odstupem doby: Pomohlo toto extempore Zemanovi, nebo si jím uškodil? Je zde názor, že podobnými kroky prezident tvrdí své pevné jádro...

Má smysl opakovat banalitu, ze prezident nemá mluvit sprostě? Mě na této aféře zaujal jiný aspekt: Nejsme-li pokrytci, víme, že minimálně od puberty, někdy i mnohem dříve, má každé dítě rozsáhlou znalost vulgarismů. Při dnešní výuce jazyků i vulgarismů cizojazyčných. Troufám si říct, že většina puberťáků nejen ví, co je to „pussy“, ale i jak se toto slovo čte. V tomto ohledu mi otázka: „Víte, co je to PASY, pane redaktore?“ připomněla typické otázky jistého Bedřicha Krause von Zillergut z Haškova Švejka, což zajisté není archetyp intelektuála, do kterého se Miloš Zeman rád stylizuje a jímž v jádru i je..

Je to prostě hloupá otázka. Docela chápu pokus o vymezení se vůči Pussy Riot, nepatřím k obdivovatelům radikálního feminismu ani veřejných sexuálních performancí, stojí-li ale na druhé straně ruský státně-klerikálně oligarchický systém s nikoliv skutečně, nýbrž prolhaně konzervativní morálkou, je potřeba odsoudit obojí. Pussy Riot neobdivuji, ale do ruského vězení nepatří. Zvlášť, když je tam posílá korupční konglomerát putinovské a pravoslavné oligarchie. Vulgární extempore Zemanovi uškodilo, ale jen krátkodobě.

Vrávorání nad korunovačními klenoty, kauza Peroutka, výroky o zdravotně postižených či slova, že 17. listopadu nešlo o masakr. Zeman zkrátka umí zaujmout. Jak vidíte tyto jednotlivé ,,případy“ a doplnili byste nějaké?

Tedy případ po případu: v den, kdy jde prezident ke korunovačním klenotům, neměl by být ožralý. Elementární otázka odpovědnosti a úcty k tradici, věcem posvátným. Tečka. Kauza Peroutka: zjevný faktický omyl. Mýlit se je normální. Trapné je takto nekonečně neuznat chybu. Výrok o zdravotně postižených: pravdu nemá ani segregační, ani za každou cenu integrační doktrína. Tedy ani Zeman, ani jeho největší kritici. Slovo masakr se hodí spíše pro zásah na Náměstí nebeského klidu, na Národní třídě šlo o na československé poměry nezvykle brutální policejní zákrok, nikoli masakr. Po masakru zůstávají mrtví...

Pokud jde o Zemanovu popularitu, tak ta utrpěla jak po ,,lánském puči“, tak po zmíněném vulgárním vystoupení. Ale později se začala zvedat, což je i současný trend. Každopádně, zakotvuje se někde lehce nad padesát procent. Je dle Vás Zemanův cíl mít co nejvyšší popularitu, nebo mu stačí to ,,něco“ nad padesát procent? Za Havla i Klause měl prezident zpravidla vyšší podporu.

Václav Klaus má nepochybně pravdu, když zdůrazňuje velké šance Zemana v příští prezidentské volbě. Kus pravdy má i tehdy, když říká, že nikoho jiného nevidí. Při všech Zemanových chybách i fatálních omylech mu totiž nelze upřít jednu vlastnost: Osobnost. „Toto jsem já, toto říkám, toto činím, za tím si stojím.“ Proto je potřeba jej brát při prezidentských volbách vážně. A nejlepší způsob, jak jej vzít vážně, je postavit mu protikandidáta, který bude též osobností, nejen však svou „výrazností“, nýbrž i pozitivním přínosem pro tuto zemi. A to je velký úkol pro demokratické politiky.

Se Zemanovou sázkou na lidově-bodrou popularitu je potřeba počítat. Má-li jej někdo porazit, musí lidi oslovit ještě silněji, byť s menší sázkou na pudy čtvrté cenové skupiny. To, že se Zeman soustředí na část populace a snaží se být mírně nadpolovičně populární, je ale z jeho strany strategicky správné, protože si buduje skutečně pevný elektorát, nikoliv jen vlažné příznivce. Kolik v minulosti nejpopulárnějších průřezových politiků je dnes již v propadlišti dějin?

Miloš Zeman dlouhodobě nemá rád novináře, novináři zase nemají rádi Zemana. Kdo za tento vztah může? Jsou novináři na prezidenta zbytečně zlí, nebo jen chrání Česko před jeho, jak naznačují, poklonkováním Rusku, buranstvím, xenofobií a podobně? A jak reagovat na Zemanovy výpady vůči ČT a snahám ji škodit?

České veřejné diskusi nepochybně chybí média i novináři, kteří by pojednávali témata na úrovni, s erudicí i schopností analýzy a přispívali k lepší společenské reflexi. Banalita, klišé a stádnost přesahují míru běžnou v minulosti u nás a například ze stále stejných obličejů ve veřejnoprávních médií už mám kopřivku.

Zeman to pojmenovává po zemanovsku „Jste idioti“, čímž jen vytváří další klišé. A k lepšímu se tím nic nemění. Česká televize je často „kavárenská“, její zlidovění do „Babovřesky TV“ je ale jen druhý extrém. Často vzpomínám se sentimentem na úroveň publicistiky Svobodné Evropy blahé paměti. To je pro mě dodnes měřítko. Skutečnou kvalitu občas porodí těžká doba a já s radostí sleduji bohaté bublání na české mediální scéně v reakci na nebezpečné ovládnutí velké části médií Andrejem Babišem. V zatím spíše minoritně vnímaných nových projektech se objevují zárodky slušné kvality. Zemanova zásluha na tom je ale nulová. A k babišizaci veřejného diskursu trestuhodně mlčí.

„Nebudu fíkusem v koutě a úředníkem, co jen podepisuje,“ opakuje často prezident a jedná podle toho. Například odmítá jmenovat některé profesory, komentoval složení vznikající vlády a hlavně, bez ohledu na sněmovní většinu, jednu vládu sám stvořil. Zaslouží si jako přímo zvolený prezident Zeman víc svobody? Které kroky, kterými vybočil nad běžný rámec, mu lze schvalovat a které již ne? Má dojít k úpravě prezidentských pravomocí?

Nové a nové zásahy do Ústavy ČR včetně dalších úprav prezidentských pravomocí se mi nezamlouvají, daleko více by nám prospěla kultivace konkrétního chování každého z nás v rámci stabilního ústavního pořádku. To, že se Miloš Zeman stylizuje do pozice silového hráče s autonomním rozhodováním, je logické, koneckonců to vyplývá z logiky přímé volby prezidenta, jejíž zavedení podporoval. Principiálně by mi to nevadilo, konkrétní případy mi ale nepřijdou příliš věrohodné. Třeba vetování profesorů s problematickou minulostí člověkem, který je podobně problematickými lidmi pracovně obklopen a sám si je vybral.

Ať už je to jakkoliv, nezanedbatelná část české veřejnosti nemůže svého prezidenta ani cítit, a to už od voleb. Jde o liberálně založené voliče, bohatší voliče a o mládež. Co k tomu říci? Prezident je někdy častován výrazy typu ,,prase“, je mu vyčítán jeho vzhled, sklony k alkoholismu a kouření a jiné zcela osobní věci, kvůli kterým Zeman prý ,,neumí reprezentovat“. Je to zasloužené? A je správné kritizovat politika za takové čistě osobní záležitosti? Jak nahlížíte na mladé aktivisty, kteří proti prezidentovi demonstrují?

Myslím, že takové rozdělení je v podstatě normální, mrzí mě, že se jeho předmětem stala prezidentská funkce, nikoliv standardní pravolevé štěpení politického spektra. V systému parlamentní volby prezidenta tomu tak nebylo a přinesla to v této intenzitě až přímá volba. Nepatřil jsem nikdy k těm, kteří by tak silně prožívali Zemanovo tlačenkově-becherovkové image či jeho nepopsatelný vkus v oblékání, při debatě na jeho chalupě na Vysočině mi ale v jistém smyslu imponovala jeho zcela zjevná osobní nezávislost na penězích a luxusu, prvek v české politice nepříliš častý. Pravda, některé fotografie s nafukovacím člunem jsou i na mě moc. To už není churchillovsky poživačný životní styl, vyvážený osobností, to je čirý plebejský nevkus. Že to provokuje například univerzitní mládež je naprosto logické. Ale na alternativu, onoho Gentlemana s Velkým G, usilujícího o prezidentský úřad, dosud čekáme.

Co vás naopak napadá, když vidíte jásající davy vítající prezidenta v regionech a když vidíte, že mimopražské obyvatelstvo prezidenta považuje za svého ,,tribuna“? Je to politicky správné, nebo jsou ti lidé pomýlení? Proč mají rádi zrovna Zemana?

Předně bych protestoval proti takto banálnímu rozdělení obyvatelstva republiky. Sám jsem mimopražský politik a toto prostředí znám, je potřeba rozlišovat trochu jemněji. Přestože jakási politická diference mezi Prahou a zbytkem republiky nepochybně existuje. Zemana jistě více volí venkovští než městští voliči (Praha však není jediné město u nás), sociálně slabší více než lépe situovaní a roli hraje i prvek vzdělanosti. Zeman zcela pragmaticky a racionálně volí sebestylizaci vyhovující levicovému a „lidovějšímu“ elektorátu. To se mi může nelíbit, ale je to politicky normální.

Zaslechl jsem nedávno na Národní třídě rozhovor dvou mladých dívek – intelektuálek, pohoršujících se nad tím, jak můžou být mimo Prahu lidé tak hloupí a nevidět, jak strašný je Zeman prezident. V tom je shrnuta celá tragédie nepolitické politiky pražské kavárny. Dívky se dojmou samy nad sebou, nad tím, že stojí na té správné, kulturnější, intelektuálně vyspělejší straně barikády. Ale takové sebedojetí nemá v politice žádnou hodnotu. Hodnotu má, když nějaký jiný politik z pravé strany spektra prokáže stejnou schopnost oslovit veřejnost, byť třeba její trochu jinou část. Ne nadarmo se o pravičáku Reaganovi říkalo, že mu rozuměl každý taxikář. Takové lídry potřebujeme. Jinak budou všechny akce s červenými kartami jen politickým kýčem.

Komu dle vás prezident v českém stranickém systému stran nyní fandí? Je to Babiš? Které politiky podporuje? Pokusí se ještě do konce svého mandátu uškodit Bohuslavu Sobotkovi, v rámci svých pravomocí? Mají jeho ,,koně“ v ČSSD šanci k návratu na výsluní? Či najde jiné spojence?

Myslím, že Miloš Zeman nefandí nikomu a hraje čistě svoji hru. V tomto smyslu nevylučuji pragmatické spojenectví s kýmkoliv ze současné politické scény, bude-li to pro něj výhodné. Je-li to dnes v některých ohledech spojenectví s Babišem, je to logické. Po strategické prohře s prezidentskou stranou potřeboval nějakou oporu na politické scéně mimo sobotkovské křídlo ČSSD, Babiš byl a je silný a kromě toho je spojuje primárně mocenská, nikoliv hodnotová politická motivace. Při řešení vládního modelu se navíc navzájem potřebovali, včetně tématu lustračního zákona. Taková pomoc se sice mezi bossy „nezapomíná“, jako každé čistě utilitární spojenectví ale i toto může v nové situaci ve vteřině skončit, pokud se konstelace dosud společných zájmů změní na zájmy protichůdné.

Pokud jde o zemanovské křídlo v ČSSD, po pádu z výslunní se jeho představitelé „pozičně stabilizovali“, Sobotka je ale ve vnitrostranických bitvách daleko obratnější, než jaký dojem budí jeho neslané - nemastné premiérské „charisma“.

Vratislav Mynář, Jiří Ovčáček, Hynek Kmoníček, Jan Veleba a jiní. Jak posoudit prospěšnost jednotlivých prezidentových blízkých pro něj samotného? Dává mu hradní aparát dobrý servis? Čí ostuda je, že prezident republiky a bytostný politik Zeman nemá vybudovanou svou prezidentskou stranu? Kdo by mu mohl pomoci to napravit, pokud to je ještě možné?

Mynář a Nejedlý představují prostý fakt, že politik potřebuje ve volbách kapitálovou podporu. Potud bych nad tím neohrnoval nos (samozřejmě z konkrétních jmen a Lukoilů radost nemám). Koneckonců již v minulosti v tomto listopadový aktér Zeman projevil nadstandardní pragmatismus v podobě spojenectví s exbolševikem Šloufem. Myslím však, že moudrý politik a státník nechá tyto lidi v pozadí a mimo světla ramp. A to nejen z důvodů nějakých potenciálních afér. Mezi schopností akumulovat kapitál a politickou inteligencí není nutně vazba.

Některá jména dávají hradu kolotočářský kolorit. Představoval jsem si Zemanův Hrad spíše v duchu lidí jako Radek Augustin, tedy s vyšší intelektuální úrovní. Kmoníček je sice pro mě názorově z jiné planety, ale profesionál. Překvapím asi hodnocením, že Ovčáček hraje svoji roli dobře. I když ho někteří považují za blba. Jeho úkolem je udržovat image prezidenta, ne svoje, a jak jinak hrát roli nárazníku vůči reakcím na Zemanovy promyšlené provokace? Lidé typu Jana Veleby, tedy komunisté a jezeďáci patřili do Zemanova prostředí odedávna. Je to prostě takový heterogenní mix se servisem velmi kolísavé kvality. Pokud jde o prezidentskou stranu, nemyslím, že by ji Zeman potřeboval a tu, kterou měl, překvapivě lehce pohřbil.

Čím se Miloš Zeman změnil od doby, kdy byl premiérem? Odpustil už ,,zrádcům“, kteří ho o prezidentský post připravili v roce 2003? Ve vší úctě k prezidentovi, jak se na něm projevuje stárnutí?

V době, kdy byl premiérem, jsem Miloše Zemana osobně neznal, a hodnocení s takovým časovým odstupem a z rychlíku by nebylo relevantní. Poznal jsem ho v období „důchodce z Vysočiny“ a naše setkání a rozhovory k různým tématům (mimo jiné už tehdy jsme hovořili o islámu) byla velmi zajímavá. V čem mě Zeman jako prezident negativně překvapil? Neočekával jsem, že tak snadno prošustruje mocenský kapitál z voleb. Euforie v době „úřednické“ Rusnokovy vlády byla přepálená a zmizení SPOZu ze scény byla obrovská mocenská prohra. Větší problém ale vidím jinde. Přes všechny názorové rozdíly a povahové nuance jsem Zemana považoval za stoupence standardních ústavních postupů a parlamentní demokracie založené na systému politických stran. To, že dal přednost osobním prioritám a mocenským zájmům před těmito principy, ho v mých očích snížilo z hlediska politického formátu. Mimochodem, nemyslím si, že by to byla otázka věku.

Jak Miloš Zeman asi využije druhou polovinu svého mandátu? Pojede na klidnější vlně, bude pouze vyčkávat na příležitost vstoupit do politiky v krizové situaci, nebo ještě zintenzivní své akce ve věci migrace, Ruska a Ukrajiny a podobně? Prostě, co provede a jakou radu by od vás dostal?

Domnívám se, že postupem času bude čím dál více v Zemanově politice dominovat jednoduchý princip: Permanentní volební kampaň. Bude si vybírat kontroverzní témata a maximálně využívat svou schopnost „originálně-nekorektních“ vyjádření a činů. Cílem je vyvolat maximální veřejnou pozornost a tu občas korunovat „státnickým“ klidným činem. Takový „koktejl“ provokace a serióznosti. Prostor pro mocenskou intriku mu může poskytnout případná vládní krize, s blížícími se krajskými a parlamentními volbami se vztahy ANO a ČSSD nepochybně budou komplikovat. A v Zemanově hře v tomto případě bude hrát důležitou roli faktor potenciálního spojenectví pro prezidentské volby. Tedy kdo mu více pomůže se ziskem hlasů.

Nelze skončit jinak než úvahou, zda Miloš Zeman v roce 2018 znovu bude kandidovat do funkce prezidenta. Bude? A uspěje? Jací protikandidáti asi typově budou stát proti němu? Tomáš Halík, Jan Švejnar, někdo jiný? Jakým způsobem, s jakými tématy by volby mohl vyhrát?

Osobně očekávám, že Miloš Zeman kandidovat bude. Jeho zdravotní stav se momentálně jeví jako setrvalý a ambice jsou zjevné. Ostatně i obsah každodenní politiky, kterou realizuje, lze už dnes označit za svého druhu volební kampaň. Může se samozřejmě odehrát cokoliv a Zeman už nejednou učinil překvapivá rozhodnutí, v tomto případě by mě ale překvapilo právě rozhodnutí nekandidovat. Dovedu si takové rozhodnutí představit pouze s ohledem na případné zdravotní problémy či nepředvídatelnou událost, která by výrazně snižovala jeho volební šance.

Šanci ve volbách nepochybně má, osobnost jeho kalibru není radno nikdy podceňovat. Pevně věřím, že relevantním protikandidátem nebude nikdo ze jmenovaných „krasořečníků“, ale opravdový politik s pragmatickou vizí. Představit takovou osobnost je významným úkolem pro všechny subjekty napravo od politického středu. Nebudu Miloši Zemanovi radit, s jakými tématy by mohl volby vyhrát, jednak si přeji vítězství někoho jiného, on moje rady v tomto směru nepotřebuje, témata už si vybral (uprchlíci, islám a podobně) a bude vějíř témat rozšiřovat dle aktuálního dění.

Nakonec ještě, zcela na závěr, zcela obecně... Co prezident Miloš Zeman dle vás zanechá českému národu, jakou stopu svým prezidentstvím nechá? Co byste napsal do učebnice dějepisu pod jeho jméno?

Tato otázka je předčasná, budoucnost je otevřená a Miloš Zeman má ještě i v tomto volebním období dlouhý čas před sebou. Včetně možnosti „dopustit se“ nějakého skutečně dějinného činu. Proto bych velmi předběžně napsal „ego a moc převážily intelekt a hodnoty“ a „ ztracené roky“. V pomyslném žebříčku polistopadových prezidentů zaujímá v mých očích současný prezident třetí příčku nejen z hlediska časové následnosti.