Od soboty sledujeme koordinovaný útok hnutí Hamás na Izrael, jehož součástí jsou akce teroristické povahy (zajímání lidí přímo na ulici), ale i akce vyloženě vojenské. Překvapilo vás, že tato organizace zvládla takto rozsáhlou akci?

Spíše mne překvapilo, jak dokázala utajit přípravy, zejména materiální (2200 raket dovézt, uskladnit a dopravit na místa odpalu – například). Překvapující není ani tak brutalita útoků na civilisty, braní rukojmí ani ostřelování civilních cílů, jako načasování, které zcela jistě souvisí s 50. výročím tzv. jomkipurské války, kdy 6. října 1973 překvapivě napadly Izrael armády Egypta a Sýrie. Vidím zde jasnou paralelu.

Jako bych viděl stín porušené mírové smlouvy z Al Hudayabiya z časů proroka Mohameda.

Nemohu současně nevidět časovou souslednost s událostmi v Náhorním Karabachu a v Sýrii. Celý kontext vnímám jako snahu opět iniciovat nejenom další teroristické útoky, ale rozpoutat i krvavé konflikty větších měřítek nejenom na Středním východě, zejména v Sýrii a v Izraeli.

Nezapomínejme ani na západem téměř opomíjenou anexi Náhorního Karabachu a východního pohraničí Arménie vojsky Ázerbájdžánu.

V Evropě narůstá napětí na srbsko-kosovských hranicích. Nekonečný rusko-ukrajinský konflikt se zdá být stálým zdrojem zbraní pro podobné akce. Obávám se momentu, kdy se tyto konflikty začnou slévat a vznikne další světová válka.

Podle mne je jen otázkou času, kdy se budou podobnými skutky „inspirovat“ další teroristické skupiny, pro které je představa míru v této tolik zkoušené oblasti, smrtící. Bojovníků mají díky migračním vlnám z minulosti v Evropě dostatek.

Je docela patrná souvislost mezi vypuknutím a podobou těchto konfliktů a masivním posílením nabídky na mezinárodním trhu se zbraněmi spojené s konfliktem na Ukrajině, resp. s dodávkami zbraní tamtéž.

Kde všechny tyto zbraně končí? Skutečně pouze na Ukrajině?