Po vojenském zásahu USA, Velké Británie a Francie v Sýrii, což byla reakce na údajný chemický útok ve městě Dúmá, se u nás začalo diskutovat na téma spojenci. Někteří varovali, že když nebudeme stát jednoznačně za svými spojenci, dopadneme jako v roce 1938. Druzí naopak připomínali, jak se k nám právě v tom roce spojenci zachovali. Jak to vnímáte vy?
Přijde mi úplně absurdní, že tuhle debatu v České republice vedeme. Vždyť nejde o žádné podporovat – nepodporovat. Zmíněné státy nějakým způsobem zasáhly, důvod byl poměrně jasný, když několik mezinárodních organizací potvrdilo, že šlo o místa, kde se skladovaly chemické látky. Nikdo při útoku nepřišel o život. Takže proč ta debata? V České republice se už méně vede diskuse o tom, že Rusové v některých částech Sýrie při bombardování zabili řadu civilistů. Takže tato „protiamerická“, „protifrancouzská“ a „protibritská“ debata mi přijde absurdní a do určité míry účelová.
Přesto se dostala i na půdu Poslanecké sněmovny, která dokonce hlasovala o návrhu Miroslava Kalouska, aby vláda spojence věrohodně podporovala. Co si myslíte jednak o tom, že vláda byla k něčemu takovému vůbec vyzývána, ale i o tom, že poslanci tento návrh zamítli?
To jsou víceméně politická prohlášení, která jsou směřována spíše do České republiky a mají deklarativní charakter. Vláda se nepozná podle toho, jestli je podpoří, nebo nepodpoří. Záleží totiž také na tom, kdo ta prohlášení navrhuje. Roli hraje i lidský faktor, protože řada lidí může být na ty poslance, kteří to navrhli, alergická. Česká republika je součástí nějakých struktur a měla by mít jasnou politiku, a ne takovou politiku – „Nevím“, „Neznám“, „Nebudu se k tomu vyjadřovat“. Měli bychom ukázat jednoznačně, že si buď za svým názorem stojíme, nebo si za ním nestojíme, a pak bychom měli vysvětlit proč.
Útok v Sýrii oživil otázku, zda dbát především na dodržování mezinárodního práva, nebo věřit svým spojencům a nečekat na výsledky prověřování toho, k čemu v Dúmá opravdu došlo. Připomínala se předloňská zpráva britské vyšetřovací komise, která konstatovala, že útok na Irák na jaře 2003 byl neoprávněný a že tamní diktátor Saddám Husajn neměl k dispozici zbraně hromadného ničení, což posloužilo jako záminka. Jaký by měl být postoj České republiky v takových případech?
To je s útokem v Iráku nesrovnatelné. To, že Saddám Husajn použil chemické zbraně proti Kurdům, je nyní už naprosto ověřený fakt. A to, že někdo z představitelů Spojených států nebo Velké Británie jako Tony Blair obhajoval politicky zásah z důvodu jaderných zbraní, byl jiný příběh. Za něj nese odpovědnost Tony Blair. Velmi často mluvím s představiteli irácké samosprávy a řada z nich popisuje nynější situaci jako nesrovnatelně lepší, než byla za Saddáma Husajna. To byl tyran, kdežto nyní, i když vláda není úplně demokratická, tam jsou prvky demokracie. Irák dnes svým způsobem roste a sesazení režimu Saddáma Husajna v některých aspektech výrazně pomohlo. A srovnávat to se zásahem v Sýrii? V Sýrii působí řada států, které se vůbec o mezinárodní právo neopírají. Ať už to jsou různé íránské milice nebo působení ruských sil, které podnikly řadu náletů a bombardování na pozice různých pseudobojovníků, kdy se nakonec ukázalo, že bombardovaly nemocnice nebo uprchlické tábory. Takže Irák a Sýrii bych nesrovnával a viděl bych to dění v kontextu, protože každá událost musí být vnímána v širším pohledu.
Psali jsme:
_635695218695824229.JPG&id=73504)
Dvě ze tří zemí, které se na úderu proti Sýrii podílely, se podepsaly pod Mnichovskou dohodu, po níž přišlo Československo o svá historická pohraniční území na hranicích s Německem, ta území náležela zemím Koruny české od středověku. Lze vůbec český postoj odvíjet od toho, že sladká Francie a hrdý Albion nás tehdy obětovaly a i v jiných případech hleděly pouze na své zájmy?
Kdybychom vycházeli z historie, tak bychom nikdy nemohli podporovat ani Rusko, protože nás okupovalo a bezdůvodně napadlo v roce 1968 s dalšími státy, byli tam i Poláci, Maďaři a Bulhaři. To bychom nemohli vůbec existovat. Dodnes bychom mohli mluvit o roli Rakušanů v podpoře Hitlera a tak dále. Sami vidíme, co historie ukázala, že nejvíce musíme spoléhat sami na sebe a že musíme být v určitých ohledech soběstační. Takové historické paralely nikdy nefungují a nikdy nefungovaly, to jsou jen takové pseudoargumenty. Já bych mohl najít sto padesát argumentů, kdy nás naopak Británie a Francie v klíčových momentech podpořily, ať už ekonomicky nebo sociálně. Za komunistů si François Mitterrand při své návštěvě vynutil setkání s Václavem Havlem a velice podpořil opozici v boji za demokracii. Byli to Britové, kteří před druhou světovou válkou zorganizovali transport židovských dětí do Velké Británie a zachránili tak více než tisíc lidských životů. Takže se určitě náš postoj od roku 1938 odvíjet nedá. Historii je potřeba číst v opravdu širokém kontextu, tohle jsou taková zjednodušení a až příliš proruské žblepty.
Tomáš Zdechovský
S obdobím Mnichovské dohody je u nás dlouhodobě spojováno slovo zrada. Teď se ozývá od radikálnější části stoupenců prozápadního směřování naší země názor, že kdo spojenectví zpochybňuje, je vlastizrádce. Dá se to takhle natvrdo konstatovat?
Ne, naopak slovem vlastizrádce musíme šetřit. Vlastizrádce je někdo, kdo pozval vojska v šedesátém osmém. Nebo ten, kdo v období nacistického Německa kolaboroval s Němci, udával lidi, co pomáhali partyzánům nebo parašutistům, kteří provedli útok na Heydricha. To jsou pro mě vlastizrádci. Ale dnes to využívání slova vlastizrádce Okamurou a fašisty, kteří často házejí těmito slovy, je poměrně devalvující. Jen tím ukazují, že slovu vlastizrádce vůbec nerozumí.
Má tedy zásadovost a trvání na dodržování mezinárodního práva smysl ve chvíli, kdy je pro Česko jednoznačně vhodnější přimknout se ke spojencům, jak ukázalo poděkování Spojených států naší zemi za vyjádření podpory po útoku, který americké, britské a francouzské síly v Sýrii provedly?
Nebyl důvod váhat. Útok byl provedený velmi rychle, velmi precizně a tak, aby při něm nedošlo ke ztrátám na životech. Byla ničena jen zařízení a sklady. V České republice se zbytečně vyvolává protiamerická nálada. Mimochodem mě strašně překvapuje, že lidé, kteří šíleným způsobem adorovali zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, najednou řvou, že zasáhl v Sýrii. To mi ukazuje na nekonzistentnost některých názorů a na takové otáčení korouhvičky. Jednou je Donald Trump hrdina, podruhé je looser, co si z toho vybrat? Je potřeba, aby to lidé hodnotili s chladnou hlavou a neřešili si frustrace v diskusích, ale řekli si: „Podívejte se, ten zásah měl ukázat to, že jakékoli použití chemických zbraní je nepřijatelné“. A tak, jak se ukázalo, že malajsijské letadlo sestřelil nad Ukrajinou ruský systém, když nizozemský vyšetřovací tým došel k jednoznačnému závěru, že i když se ruská propaganda snaží všemožným způsobem ukázat, že to tak nebylo a snaží se to svádět na Ukrajince, tak dříve, nebo později se pravda ukáže. A já v to věřím.
Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek prohlásil, že ČSSD se i nadále staví za politické řešení pod patronátem OSN. Podle něj jde v Sýrii o „konflikt v zastoupení“, v němž se utkávají armády Íránu, Ruska, Turecka a USA. Střet mocností považuje za velmi nebezpečný. Byl svět skrze toto bojiště na prahu třetí světové války, jak nejrazantněji zaznělo od Václava Klause mladšího?
Spíš je Sýrie pokusný králík, který slouží k vyzkoušení všech nových zbraní, a za sedm let konfliktu se ukázalo, že ani jedna z mocností, které tam dnes bojují, nechce konflikt ukončit, protože to zbrojení, ten tep, který je spojen s použitím nových zbraní, jim v mnoha případech vyhovuje. To je můj pohled, ne plácat nesmysly o třetí světové válce. Ty státy dobře vědí, že třetí světová válka by nepomohla ani jedné, ani druhé straně, ale takovou studenou válku, která rozdmychává pocit zbrojení a vzájemné nevraživosti, tu všechny strany vyvolaly. V Sýrii se ukazuje, že kdyby všechny zainteresované strany chtěly, tak je konflikt vyřešený už dávno. Ale ty strany ho řešit nechtějí, naopak ho ještě spíš přiživují a prodlužují. Vždyť v dnešní době Islámský stát ve srovnání s tím, jak fungoval před sedmi lety, už nefunguje. A je to spíš o tom najít diplomatické řešení.
Spatřujete v současné situaci nějaké podobné kulisy, které připomínají dobu před vypuknutím obou světových konfliktů?
Aby to rozpoutalo další velikánský konflikt, to by se muselo rozšířit na dva státy. A muselo by dojít k napadení Turecka nebo ohrožení tureckých zájmů, pak by muselo zasáhnout NATO a mohlo by dojít k většímu konfliktu. A druhý extrém je, že by se to muselo rozšířit na Izrael. V tu chvíli by to mohl být vážnější konflikt. Ale v současné době, kdy se většina bojů odehrává na území Sýrie a ještě v jejích částech, které nejsou strategicky důležité, tak mluvit o třetí světové válce je přihlouplé. A lidé, kteří tímto způsobem hovoří, nemají o tom konfliktu žádné povědomí. Považoval bych to za vážné, kdyby si Američani a Rusové začali vzájemně sestřelovat zbraně či letadla a došlo k přímé konfrontaci. Ale zatím to vypadá, že si obě strany pouze poměřují svaly a jsou velmi dobré tak v rétorice, ale že bych měl za současného stavu strach, že spolu začnou skutečně válčit, to v tuto chvíli nehrozí a ani nehrozilo. Ani jedna strana není připravena na válku a obě strany vědí, že jakýkoli konflikt tady nastolí hegemona, kterého se Rusové i Američané bojí, a to je Čína. Ta obrovsky roste: technologicky, vojensky i finančně. Do budoucnosti, pokud se mocnosti nevzpamatují, tak je Čína z toho trůnu sesadí. A může světu dominovat dlouho a být hegemonem třeba na příštích sto padesát let a můžeme mluvit o nastolení globální čínské hegemonie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
