Expert na geopolitiku, Rusko a postsovětské země dr. ing. Jiří Valenta je kromě Madeleine Albrightové v současné době jediným Čechem v prestižním výzkumném ústavu Council of Foreign Relations v New Yorku. V současnosti působí jako seniorní výzkumník Centra strategických studií (BESA.-SADAT) Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu. Valenta je držitelem stříbrné medaile Jana Masaryka. Je autorem řady publikací, mimo jiné i knihy o invazi Sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Spolu se svou ženou Leni je autorem odborné studie americko-ruských vztahů.
Na politiku Donalda Trumpa se snesla ze strany západních spojenců USA kritika poté, co Spojené státy s definitivní platností uvalily poměrně vysoká cla na dovoz oceli. A Evropa se chystá velmi záhy odpovědět zavedením cel na konkrétní americké výrobky. Jde skutečně o jakousi formu obchodní války, jak zaznívá v médiích?
To, co tu nyní máme a kvůli čemu evropské státy, ale nejen ony, Trumpa kritizují, představuje zatím pouze předběžné opatření. Je ale nutné to chápat jako krok, který je do značné části motivován snahou vyhnout se tomu, aby se ze Spojených států stalo další zadlužené Portoriko nebo dluhy stíhané Řecko. Donald Trump se jako byznysman snaží zabránit možnému ekonomickému fiasku, které by nastalo v případě možné extrémní zadluženosti Spojených států. Zkrátka, pokud se nepodaří zadluženost Spojených států výrazně snížit, tak země ekonomicky nepřežije. V tomto ohledu onen dluh můžeme vnímat jako jakýsi Damoklův meč.
Ale zpět k oněm clům na dovoz oceli. Onen pomyslný spor kvůli tarifům na ocel by měl být nahlížen ve světle pro Spojené státy nevýhodných dohod, které byly v minulosti uzavřeny mezi USA a jejich spojenci. Chybou Trumpových předchůdců v Bílém domě, jmenovitě prezidenta George W. Bushe a prezidenta Baracka Obamy bylo to, že v podstatě zadluženost Spojených států prohlubovali.
Z mého pohledu ale Donald Trump pouze využívá svých dovedností obchodníka k tomu, aby pro svou zemi zajistil dohody a pravidla, která pro ni budou výhodnější. Mezi Trumpovými poradci v souvislosti s otázkou celních tarifů na dovoz oceli v současnosti soupeří dva odlišné pohledy. Prezidentův poradce Navarro myšlenku vysokých tarifů na dovoz oceli podporuje, zatímco druhý z Trumpových poradců, Larry Kudlow, spíše prosazuje myšlenku, aby se tarify snížily.
Kritika, která se na USA snesla, byla ale poměrně ostrá. Například kanadský premiér Justin Trudeau hovořil o „urážce“. Zmiňoval i to, že kanadští vojáci bojovali po boku svých amerických spojenců ve druhé světové válce…
Ano, je pravda, že Kanaďané během druhé světové války skutečně bojovali po boku amerických vojáků.
Na druhé straně ale v případě války ve Vietnamu Kanada USA podpořit odmítla. Stejně tomu bylo i v případě konfliktů na Středním východě. Trudeau je stejně jako jeho otec progresivní playboy, ale naivní lídr. Nejbližšími spojenci USA jsou Britové a Francouzi, nikoliv Kanaďané.
Tarify na dovoz oceli do USA nicméně nejsou žádnou urážkou, jak Trudeau tvrdí. USA představují z globálního úhlu pohledu nepostradatelnou velmoc. Musejí se ale opět stát finančně solventními. Není žádným tajemstvím, že rozpočet na obranu Spojených států je enormní. Ten současný je dokonce srovnatelný s tím, který Spojené státy měly za úřadování Ronalda Reagana. Jenže ten ohromný rozpočet musíte mít také čím zaplatit. USA tudíž musejí podniknout jasné a zcela konkrétní kroky.
Konkrétní kroky v jakém smyslu?
Mohu zmínit například to, že do velmi vážných problémů se USA mohou podle odhadů dostat kvůli svému systému sociálního zabezpečení již v roce 2023. Nutností tedy bude například posunout věk odchodu do důchodu z 65 na 67 let. To ale není všechno. Spolu s tím musejí Spojené státy provést i revizi obchodních dohod, které mají se svými spojenci, ale nejen s těmi. Přehodnocení zahraničních dohod by se mělo týkat i potenciálních rivalů USA, jako je například Čína. V žádném případě ale není možné, aby kterýkoliv ze zahraničních partnerů USA nazýval taková možná přehodnocení těchto dohod zradou. Každopádně to, jak to celé nakonec dopadne, zůstává předmětem jednání.
Trumpův bývalý hlavní stratég a jedna z klíčových osobností serveru Breitbart News Steve Bannon nedávno navštívil Prahu. Během své přednášky na Žofíně Bannon prezentoval názor, že by evropské státy měly vystupovat více jako rovnocenní partneři USA než jako pouhé protektoráty. Bannon uvedl, že by evropské země měly investovat více na svou vlastní obranu a zároveň v ní i spoléhat méně na schopnosti Spojených států. Nachýlila se éra, kdy USA vystupovaly v roli pomyslného „světového policajta“ ke konci?
Steve je oslnivý člověk. Je rovněž i jednou z hlavních osobností, která se podílela na tom, jakým způsobem psal server Breitbart. Pro Donalda Trumpa představoval Bannon během jeho prezidentské kampaně jasnou motivační sílu. Sehrál roli i během celého procesu Trumpova vzestupu k moci. Celkem pozoruhodné je, že americké prestižní instituce, jako je například Council on Foreign Relations (CFR), jehož jsme já a Madeleine Albrightová v současnosti jedinými českými členy, Bannona stále ignorují. Opakovaně jsem současnému prezidentovi CFR navrhoval, aby Bannona pozval a uspořádal mu na půdě instituce přednášku.
Jenomže ono se to nestane, jelikož většinově levicová členská základna CFR Bannonem opovrhuje. Je ironií, že Steve najde více lidí ochotných mu naslouchat v Evropě, například v Itálii, než doma v USA. Co se ale týče jeho prohlášení v souvislosti s investicemi evropských zemí do vlastní obrany, má Bannon pravdu. Jednou ze zemí, které do vlastní obrany neinvestují tak, jak by podle pravidel NATO měly, je i Česká republika. Největší vroubek má ale Německo. To stále ještě neodvádí na vlastní obranu dvě procenta vlastního HDP, jak by mělo. A teď se na to podívejme z hlediska toho, jak mluvily o té „zradě“ v souvislosti s Trumpovými cly na ocel. Tito jsou ti poslední, kteří by měli takto křičet. Nejdříve by se měli férově podílet na vlastní obraně.
Celková obroda národních států a v té souvislosti i postupný úpadek organizací, jako je Evropská unie, povedou k vývoji světa, ve kterém bude muset každá jednotlivá země investovat na vlastní obranu více, než tomu bylo doposud. Řekněme si to upřímně, česká armáda byla za prezidentování Václava Havla a Václava Klause redukována, co se týče počtů, tak, že nyní působí spíše směšně. Armádu České republiky je nutné přebudovat tak, aby její složení bylo logické a rovněž udržitelné. Příkladem by v té souvislosti mohla být obranná politika Tomáše Masaryka. Ta se soustředila na vybudování nezávislé československé armády, a nikoliv ozbrojených složek pouhého satelitního státu, který je loajální buď k USA, nebo k Rusku. V otázce vyšších investic evropských států do vlastní obrany souhlasím s Bannonem.
Je Donald Trump izolacionista? Stáhnou se USA ze své dominantní globální role?
Trump ale není izolacionista. A co se týče druhého dotazu, tak můžu říct, že Amerika rezignaci na globální roli rozhodně neplánuje. Politika Donalda Trumpa jen reflektuje pravidla možných výhod a výdajů spjatých s určitými rozhodnutími. Když se podíváme blíže na to, jak se USA chovaly například v souvislosti s válkami na Středním východě, zjistíme, že například minulé americké prezidenty vůbec nezajímala pomyslná „cena“ oněch konfliktů, respektive tedy válečné výdaje. Aktuálně mají ale USA prezidenta, kterého tato otázka zajímá. Jenom ve válkách na Středním východě USA utratily více než 11 bilionů dolarů a co za to získaly? Spojené státy se nedostaly ani k tamní ropě. Její těžbu předaly opět do rukou místních producentů.
Hlavním zájmem vojenské strategie USA pod vedením Donalda Trumpa bude zabránit tomu, aby takzvané rogue states, tedy státy mimo dohled a kontrolu mezinárodního společenství, získaly jaderné zbraně. Zásadní bude také jaderné odzbrojení Severní Koreje a Íránu. Další prioritou bude i boj proti islamistickému fašismu, který je aktuální hrozbou pro západní svět.
Jakým výzvám bude čelit NATO?
Osobně se obávám o osud Německa. Angela Merkelová, současná německá kancléřka, podle mého soudu neuspěla v návaznosti na politiku někdejšího kancléře Helmuta Kohla. Merkelové nevěřil ani Obama, který dokonce nařídil americkým zpravodajským službám monitoring jejích telefonických hovorů. Blízké vztahy Merkelové a Putina zkrátka vzbuzovaly otazníky. Zmínil bych i vstřícnou politiku Angely Merkelové vůči migraci z islámských zemí. Spolu s migranty do Německa zamířila i spousta islamistických radikálů či fašistů. Je nešťastné, že i ve Velké Británii, Francii a v Belgii jsou demokratické hodnoty stále více konfrontovány s totalitárními principy muslimského práva šaría.
A co případ Turecka, které je v poslední době vznímáno jako jakýsi „divoký, nevyzpytatelný prvek“ uvnitř Severoatlantické aliance?
To je velmi dobrý postřeh. Osobně se domnívám, že Turecko již v rámci NATO nepředstavuje spolehlivého a životaschopného spojence. V podstatě bychom mohli říct, že v případě Turecka máme v současnosti co do činění se státem střední velkosti s válečnickou mentalitou a silnou armádou, jehož prezident veřejně deklaroval obnovu a možná až jakousi renesanci islámských hodnot. Bývalý spojenec USA se tak de facto stal spolehlivým partnerem Hamasu a tureckých guerilových bojůvek v Sýrii. Největší výzvu v tomto ohledu ale představuje turecký přístup vůči Kurdům v Sýrii a v Íráku.
Když pomineme Izrael, tak právě Kurdové představují nejvěrnější americké spojence na Středním východě. Kurdové jsou výjimečnými bojovníky. Praktikují tolerantní větev islámu, bojují s islamistickými teroristy a měli by v rámci Sýrie na svých územích být odměněni rozsáhlou autonomií. Osobně bych se přikláněl k tomu, aby, až nazraje čas, Kurdové od mezinárodního společenství dostali vlastní stát a území stejně, jako dostali Židé po druhé světové válce. S některými kurdskými organizacemi mají dobré vztahy i Rusové, a tak by vytvoření nového státu a partnera Západu a NATO v regionu mohli tolerovat.
Taková myšlenka se Turecku pravděpodobně líbit nebude…
Turecko udělá cokoliv, aby utvoření samostatného kurdského státu v regionu zabránilo. Nicméně do nějaké konfrontace s Turky se časem mohou dostat i Spojené státy. Kampaň proti křesťanské náboženské menšině vede Turecko ostatně stejně jako další islámské země již nyní. Potenciálním bodem sváru je i Kypr, který do dnešního dne zůstává rozdělen. Ostatně napjaté vztahy má Turecko i s dalším členským státem NATO, s Řeckem. Já bych dokonce řekl, že to vypadá až tak, že by se mohla opakovat historie a Turecko by znovu mohlo zatoužit po tom si Řecko podmanit. Důvodů pro možné neshody s Tureckem je tedy celá řada. Domnívám se, že nastal čas popřemýšlet o tom, zda by Turecko nemělo Severoatlantickou alianci opustit.
Blíží se historické setkání mezi severokorejským diktátorem Kim Čong Unem a Donaldem Trumpem. Co můžeme očekávat?
Já se toho trochu obávám. Trump je větším realistou, než byla trojice jeho předchůdců v Bílém domě. Jenže chce ze situace získat co nejvíce a možná na muže, Kima, který nechal zavraždit svého nevlastního bratra, svého strýce nechal sežrat psy a drží tisíce svých spoluobčanů v pracovních táborech, tlačí až příliš. Upřímně si myslím, že to, že by se diktátor Kim někdy vzdal svých jaderných hlavic, je pouhá chiméra.
Čtenáři ParlamentníchListů.cz by se měli seznámit s esejí, kterou jsme k tématu summitu Donalda Trumpa a Kim Čong Una publikovali na internetových stránkách centra BESA při izraelské Bar Ilanské univerzitě začátkem května.
Mohla by se s trochou fantazie na přetřes během Trumpovy schůzky s Kimem dostat i otázka možného znovusjednocení Korejského poloostrova?
Jak zmiňuji v eseji, Trump by si měl vzít lekci z historie a z toho, jak Severokorejci v minulosti během jednání s USA postupovali. Studovat by měl i vzorce a možné chyby, které při jednání s KLDR udělali jeho předchůdci, tedy bývalí prezidenti Spojených států, kteří Severokorejcům připustili příliš mnoho ústupků. Kim to podle mého zatím hraje zcela v souladu s tím, jak postupovali jeho předchůdci. V podstatě hraje o čas ve snaze zdržovat do doby, než dojde k dalšímu vylepšení jeho jaderných systémů a nosičů. Myslím, že bychom měli revidovat staré motto Ronalda Reagana „důvěřuj, ale prověřuj“ a upravit jej na nové „Nedůvěřuj a nepřestávej prověřovat“. Neměli bychom zapomínat na to, že Kim není v žádném případě jako Gorbačov.
Co se týče možného sjednocení Korejského poloostrova, tak toho se s největší pravděpodobností za svých životů nedočkáme. Sjednocení, kterého bychom se dočkali, by bylo možné jen v případě, že by se Kim pokusil Trumpa podvést a americký prezident by se v takovém případě rozhodl svrhnout jeho režim silou. Takové rozhodnutí by si ale vyžádalo velké množství životů. Trump musí být velmi opatrný. Smutné je, že hladovějící obyvatelé Severní Koreje budou pravděpodobně hladovět dál.
Zatím jsme se bavili o Donaldu Trumpovi a jeho vztahu k zahraniční politice USA. Jak je na tom ale americký prezident na domácí půdě? V listopadu čekají Spojené státy volby, které mohou dramaticky obměnit složení senátu i Kongresu. Je riziko možného trumpova impeachmentu a sesazení funkce v případě posílení zákonodárných pozic demokratů reálné?
Budoucnost je nejistá, a co přijde, nevíme. Jestli Republikánská strana volby v listopadu prohraje, je ale možnost Trumpova odvolání skutečně reálným scénářem. A pokud by k tomu došlo, mohlo by to způsobit opravdový chaos. Je nutné si uvědomit, že americká veřejnost je ve vztahu k Trumpovi velmi silně rozdělená. Vlastně jediné podobné období, kdy byla společnost v USA takto rozdělena, byla podle mého doba války Severu proti Jihu. Na druhé straně, pokud ale republikáni volby na podzim vyhrají, zbytek Trumpova prvního prezidentského mandátu by mohl proběhnout v klidu a poté by možná mohlo dojít i k Trumpově znovuzvolení.
Já osobně doufám, že bude Trump pokračovat. Jsem přesvědčen o tom, že Trump jako prezident dělá ve skutečnosti řadu kroků, které jsou pro Spojené státy prospěšné. A pokud v těchto krocích bude pokračovat, mohl by být jednou vzpomínán jako jeden z velkých amerických prezidentů.
Dr. ing. Jiří Valenta (nar. 1945)
Jiří Valenta se narodil v Čechách za druhé světové války v česko-židovské rodině postižené holokaustem. V šedesátých letech studoval spolu s Milošem Zemanem na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1968 opustil Československo v reakci na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Do USA se dostal v roce 1971 ve věku 25 let.
Mezi lety 1976–1985 pracoval jako stálý profesor na Námořní postgraduální škole v Monterey, kam se dostal prostřednictvím výběrového řízení na doporučení otce pozdější političky Madeleine Albrightové, profesora Josefa Korbela.
Jeho studenti se v té době rekrutovali z řad budoucích diplomatických atašé, příslušníků zpravodajských služeb, námořnictva a letectva. Jedním z Valentových studentů byl i americký špion Arthur Nicholson, který byl v roce 1985 zastřelen sovětskou hlídkou během výzvědné mise na území NDR. Kromě toho Valenta vyučoval i na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře (1984), na univerzitě v Mexico City (1986) a na Institutu politických věd při univerzitě v německém Kielu (1996).
V roce 1986 Jiří Valenta na univerzitě v Miami založil Institut sovětských a východoevropských studií (ISEES). Jiří Valenta je mezinárodně uznávaným expertem v oblasti mezinárodních vztahů, přičemž svůj hlavní zájem obrací na ruskou vojenskou strategii a spory mezi velmocemi. Zaměřuje se na problematiku postkomunismu a velmocenského rozhodování.
V minulosti byl například konzultantem v Bushově a Reaganově administrativě. Kromě toho radil i prvnímu prezidentu České republiky Václavu Havlovi. Za Havlova úřadování působil mezi lety 1991–1992 jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů zřízeného při českém Ministerstvu zahraničí.
V roce 2005 kvůli svému působení v Ústavu mezinárodních vztahů obdržel stříbrnou medaili Jana Masaryka za „přínos podpoře a udržení vzájemných vztahů mezi Spojenými státy americkými a Českou republikou“.
Jiří Valenta v současnosti působí jako seniorní, externí výzkumník Centra strategických studií (BESA.-SADAT) Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu.
Je autorem řady publikací, mimo jiné i knihy o sovětské intervenci do Československa v roce 1968. Spolu s Madeleine Albrightovou je v současnosti jediným Čechem, který je členem prestižního výzkumného ústavu Council of Foreign Relations v New Yorku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
