Až polovina obyvatel západočeského Chebu pracuje v nedalekém Německu. Do průmyslových zón v okolí se tak musejí navážet zahraniční zaměstnanci z Ukrajiny, Mongolska a město si oblíbili také Vietnamci. S jejich dětmi ve školách nepočítala inkluze, která už tak výrazně mění české školy. Jana Kofránková učila padesát let na jedné z tamních základních škol na prvním stupni, specializovala se i na výuku cizinců, mediální výchovu či finanční gramotnost. Před dvěma roky odešla do důchodu a rekapituluje.
Kdy jste začala konkrétně v praxi pociťovat inkluzi?
Byl Jiří Krampol dobrý herec i dobrý člověk?Anketa
Asistentka pomáhala řešit nejen věci kolem romských dětí v přípravce, ale i celkově ve škole. My jsme totiž ve škole měli vícero menšin, kromě romské také vietnamskou, mongolskou, později pak ruskou, běloruskou, moldavskou i ukrajinskou – už tehdy před válkou. To proto, že se u Chebu postavila průmyslová zóna, a protože tam neměl kdo pracovat (Chebáci pracují v příhraničních městech v Německu, kde mají za stejnou práci dvakrát až třikrát větší plat, štědřejší přídavky na děti než u nás apod.), začali tam na víza vozit Ukrajince a Mongoly. Takže my jsme pak začínali mít už dlouho před tím rusko-ukrajinským konfliktem hodně ukrajinských i nějaké mongolské děti, které jsme museli začleňovat a nějak se s nimi domluvit.
No a každá ta menšina má jiné problémy, které se musejí řešit. Nejméně problematičtí byli Vietnamci, kteří byli vždy velmi motivovaní se učit a rychle se učili i česky, zejména ti první, kteří se začali objevovat již před čtyřiceti lety. Ohledně Romů se pak řešilo třeba to, že žáci často zaspali, oni mají prostě jiný životní styl. Přišli do školy v půl deváté nebo v devět a když spali déle, tak už ani do školy nepřišli.
Nepomohlo ani to, když jsme informovali matky, které si po vyučování přicházely vyzvedávat děti, které do školy dorazily. Pak se zjistilo, že je to kulturní problém a že když se chcete s Romy domluvit, aby to k něčemu bylo, musíte se domluvit vždy s mužskou hlavou rodiny. Pak se to řešilo tak, že do těch rodin vždycky došla romská asistentka z přípravky a projednala problém osobně s otcem rodiny, vysvětlila mu, že děti musejí do školy dorazit, případně zmínila, že by to mohlo mít negativní vliv na sociální dávky, a to docela fungovalo.
Máte důvěru ve velení Armády České republiky?Anketa
U Romů, zdá se, inkluze alespoň trochu pomohla. Proč si ale na ni nyní učitelé tak stěžují, že ničí školství a vzdělávání? Ve kterém okamžiku jste vy začala mít pocit, že už inkluze přestala pomáhat, ale začala spíš škodit?
V souvislostmi s událostmi na Ukrajině. Po roce 2014 začalo do Chebu proudit víc Ukrajinců, tehdy na práci a pak si přivedli i rodinu a do školy k nám začaly chodit hojně ukrajinské děti. To byli ale jiní Ukrajinci, než ti, kteří přišli po roce 2022. Tam nastal ten největší obrat. Za muži, kteří žili a pracovali v Chebu, mohly přijít díky otevřeným hranicím a novým vízům manželky s dětmi a později samozřejmě spousta migrantů. Ti už ale tak motivovaní k práci nebyli.
Zatímco ukrajinské děti, které přišly do roku 2022 se postupně aklimatizovaly do tříd a postupně jsme je srovnali s dalšími dětmi, najednou přišlo hodně nových dětí. Ty se často učit česky nechtěly, tvořily o přestávkách kroužky a nevčleňovaly se k českým dětem.
Najednou z ministerstva a dalších institucí začaly přicházet peníze pro asistenty, speciální psychology v daleko větším množství než dosud a hlavně ta rychlost, kde je sebrali, byla zajímavá, když doposud se o všechno muselo předem žádat, dělat projekty, vyplňovat složitě výzvy dotační a ten proces chvíli trval. Velmi rychle byly vytištěny učebnice Češtiny pro cizince. Dostali jsme do školy spoustu různých školních pomůcek – sešity, pastelky, penály čtvrtky aj.
Nebo se dělaly i sbírky různých pomůcek, hraček a oblečení. Všechno přišlo skoro nové. A tam jsme poprvé zažili s kolegy šok. Ukrajinští uprchlíci těmi věcmi opovrhli, sbírka věcí zůstala prakticky netknutá. Přitom šlo o nové, nebo jen lehce použité věci. Oni je nechtěli. Prostě si nakupovali sami, chodili velmi dobře oblečeni, jezdili s dětmi novými auty.
V životě jsem takové uprchlíky neviděla. Obrovský rozdíl mezi skromnými Ukrajinci a ostatními cizinci, kteří se snažili integrovat a byli docela vděční za vše, co dostali, a mezi těmito nově příchozími.
Máte důvěru v generála Michala Koudelku?Anketa
Co jste udělali s tou sbírkou věcí, kterými ukrajinští uprchlíci opovrhli?
My učitelé jsme je rozdali ve třídách těm, kdo je doopravdy potřebovali. Já jsem je dala romským a vietnamským dětem a dětem ze sociálně slabých rodin, které si to nemohly dovolit nebo za odměnu těm, kteří se snažili. Prostě jsme to zužitkovali po svém. Také jsme pak byli v šoku, když ukrajinské děti odjížděli s rodiči už v létě 2022 na dovolenou na Ukrajinu. My pro ně měli ve škole speciálního psychologa, aby jim pomohl zpracovat válečná traumata a oni pak jedou na dovolenou do války a vraceli se v září úplně v pohodě, spokojení a odpočatí.
Toto byl asi první moment, kdy jsme se s kolegy, kteří do té doby pomáhali, jak to šlo, začali ptát, co se doopravdy vlastně na té Ukrajině děje. Ale do toho přišel ten soud a vyhazov paní učitelky Bednářové v Praze, tak jsme pochopili, že období svobody slova a kritického myšlení už skončilo a bude lepší si něco jiného myslet a něco jiného říkat nahlas, jako před rokem 1989, tak jsme se podle toho většinou až na pár výjimek, kterým patří čest, sláva a snížené osobní ohodnocení, zařídili.
Kdy jste pocítila inkluzi negativně konkrétně ve vaší práci?
Poprvé jsem to asi nejvíc zažila před čtyřmi roky. Učila jsem pátou třídu a do třídy přišel žák, který musel jet podle učiva třetí třídy. Inteligenčně byl na speciální školu, ale matka nesouhlasila. Nejhorší bylo, že vysvědčení jsme mu dávali za znalosti na úrovni třetí třídy, ale v hlavičce vysvědčení bylo, že absolvoval pátou třídu bez jakékoliv poznámky, že je hodnocen podle minimálních výstupů podle osnov pro třetí třídu. To měl sice v navazujících dokumentech z poradny a ve své osobní složce, ale na vysvědčení ne. Tady by určitě bylo na místě slovní hodnocení, aby bylo zřejmé, za co byl žák hodnocen. Zatímco všechny ostatní děti ve třídě měly vysvědčení pravdivě podle ročníku. A takto to nyní funguje.
Na druhou stranu tím, že máte ve třídě tyto inkluzivní děti, se ve školství mnoho věcí změnilo.
Věříte, že příčinou (jednou z příčin) výpadku elektřiny byly obnovitelné zdroje?Anketa
Já jsem třeba měla už pak více než třetinu třídy dětí, které z nějakého důvodu vyžadovaly zvláštní přístup, byly to děti – cizinci (vietnamské, mongolské, německé, běloruské či ukrajinské), které se učily jazyk a nerozumněly, takže s nimi jsem musela jet pomaleji, pak děti z nepodnětného rodinného prostředí, propadlíky, žáky s vývojovými poruchami, romské žáky – počítám jen ty z problematických rodin, protože jsem měla hodně romských dětí z normálně fungujících rodin, které spolupracovaly se školou perfektně a jejich děti patřily často mezi nejaktivnější žáky.
Dřív byly třeba dvě tři děti, ale teď jedna třetina třídy a všichni vyžadovali na doporučení pedagogické poradny individuální přístup! Ten potřebovali i žáci nadprůměrní, kteří se připravovali na přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia.
Ale ani ostatní žáci přece nemohou doplácet na to, že jsou celkem šikovní a nemají speciální potřeby, ten učitel tu prostě musí být i pro ně, ale to už prakticky ani dost dobře nejde…
Když se všichni tito žáci učí v jedné třídě, prostě ten proces učení zpomalují. Kdyby alespoň jako součást inkluze bylo výrazné snížení počtu žáků ve třídě (třeba do 20), ale my jsme jich měli 28! Nepříjemným důsledkem toho bylo, že učitelé celkově o dost snížili nároky, aby všichni žáci zvládli alespoň základní učivo, na rozšiřující už mnoho času při takové výuce nezbylo. Vlastně to tak trvá dál. Pozitivní byly, co se týče žáků – cizinců, že přicházely peníze od ministerstva na projekty v rámci doučování, to bylo ale až po vyučování.
Řada věcí z inkluze vychází tedy z potřeb třeba právě většího počtu cizinců ve školách, zvlášť u nás v pohraničí, a to ještě před masivním přílivem Ukrajinců. Ale také to pak zapříčinilo to, že už vlastně neučíte jenom klasicky jako učitel jedny děti, už je to jiné. Navíc přibylo mnoho byrokracie, hodně času věnujete vyplňování různých zpráv. Daleko víc věcí řeší teď OSPOD, který spolupracuje aktivně se školami v různých případech. Některé nové věci jsou dobře, ale celkově to už určitě není jen o vzdělávání, spíš se ze škol stávají takové výchovné ústavy, kde se řeší sociálně-výchovné věci více než samotná výuka.
Jak se řešily děti se specifickými poruchami ještě předtím, než se začala realizovat inkluze?
Obvyklá byla spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou, která mohla doporučit úpravu výuky, bohužel ne všichni učitelé ji dostatečně využívali. Na vyšetření se tehdy ale čekalo i půl roku. Jednomu chlapci, který měl propadnout, jsem kdysi udělala speciální úkoly, které plnil o letních prázdninách. Domluvila jsem se s jeho matkou, která mi na rovinu řekla, že ví, že její syn není žádný myslitel, ale že by chtěla, aby šel na učiliště na konkrétní obor. Byla to sociálně slabší rodina, ale opravdu se snažili.
Domluvili jsme se tedy, že mu dám možnost reparátu na konci prázdnin, ale že ho na něj připravím, jen tak, bez nároku na honorář. A on vždy jednou za dva týdny chodil a poctivě vše vyplnil. A celé léto fakt pracoval. Takže ten reparát pak udělal. Na konci prázdnin v poradně zjistili vývojovou poruchu (dyskalkulii), nevím, proč ho předchozí kolegyně neposlala na vyšetření dřív, do té doby se zbytečně trápil! A takových případů, byť v různých variantách jsem za těch padesát let praxe zažila mnoho.
Jak hodnotíte práci Donalda Trumpa? (Ptáme se od 23.6.2025)Anketa
Jsem přesvědčena na základě svých letitých zkušeností, že inkluze se dá dělat jinak. Spíš různými školeními pro učitele, jak se vypořádat s různými situacemi nebo zmenšit počet dětí ve třídě třeba na dvacet, což se teď při úbytku dětí v některých regionech, třeba i u nás na Chebsku děje, a tak lze řešit spoustu problémů tak, jak byl ten systém nastaven po léta. Tedy jen upravit pár věcí, ale ne vše překopávat.
Jsem nepřítelem, a vždy jsem byla, frontální výuky, vždycky jsem dávala lavice tak, aby žáci mohli pracovat ve skupinách, v týmu, navzájem si pomáhali. Aby se jen nememorovalo učivo nazpaměť, ale aby u toho přemýšleli a dávali si věci do souvislostí.
Jak je možné, že toho chlapce, který byl mentálně na třetí třídu, ale byl nucen chodit do páté, neposlali do speciální školy na základě vyšetření z poradny?
Dnes je právě ta změna, že už je k tomu vyžadován souhlas rodičů. Dříve stačil posudek z pedagogicko-psychologické poradny, který tamní psychologičtí poradci určili na základě vyšetření. Jejich odbornost byla brána vážně, a tak dítě šlo na zvláštní školu, kde se učilo pomaleji a po malých krocích základní učivo a mělo šanci zažít úspěch. Dnes se nechává rozhodnutí na rodičích a doporučení od odborníků, psychologů, se bere pouze jako to doporučení. Rodiče často nechtěli, aby dítě chodilo ‚na zvláštní‘ s tím, že to je stigma. Tak se později přejmenovaly tyto školy na speciální, asi aby to rodičům nevadilo, stejně to ale nepomohlo. Navíc se pak začalo říkat, že chodí na ‚specku‘. Přejmenováním se věci nezmění. Tak teď, asi aby se jim nikdo nesmál, nechodí jinam, dostanou asistenta, aby byli se svými vrstevníky a nemuseli opakovat třídy v základní škole, na kterou nemají. A celé třídy a učitelé se pak přizpůsobují jejich tempu. Kvůli této inkluzi jsou pak matoucí i známky na vysvědčení a celkové hodnocení.
Fotogalerie: - Záchranná stanice
Co byste změnila nebo doporučila, kdyby ministerstvo poslouchalo i vás, učitele?
Třeba známkovat výchovy – výtvarnou výchovu, hudební nebo tělocvik – to mi přišlo vždycky nefér. Někdo prostě ten hudební sluch má a někdo ne, někdo je výtvarně nadaný a někdo ne, někdo je šikovný na pohybové aktivity a někdo ne.
Tam mi přišlo absurdní, když jsem tam měla žáky, kteří chodili na hokej, fotbal, judo, atletiku nebo plavání či další sporty. Tak jasně, že ti dostali automaticky jedničku, ani se nemuseli snažit. A pak mám dát trojku z tělocviku dítěti, které se bojí výšek a nevyleze při šplhu výš než deset centimetrů? Přitom to dítě za to nemůže a není to nějakém lajdáctví… Takže jsem to začala dělat tak, že jsem přestala řešit různé tabulky, za jak dlouho by děti měly uběhnout v určitém věku a ročníku šedesátku, dvoustovku, osmistovku nebo jak daleko skočit či vysoko skočit, jak rychle vyšplhají a podle toho je známkovat. Šikovní se nemuseli snažit a ti, kteří udělali pokrok, nemuseli úspěchu dosáhnout, to mi přišlo vždycky strašné.
Na tohle žádnou inkluzi nepotřebujete. Prostě jsem vždycky na začátku roku udělala testy – atletika, švihadlo, šplh, plavání apod., výsledky jsem si zaznamenala. Během roku jsem pak sledovala a hodnotila každý zlepšený výkon jedničkou a za deset jedniček za pololetí byla jednička na vysvědčení. Každý žák si tak sám hlídal své výkony a snažil se zlepšovat.
Fotogalerie: - Konečná a Maláčová
Tak jsem třeba motivovala žáky, kteří byli v některých věcech a předmětech pomalejší, aby to nevzdávali. Pak měli často daleko lepší výsledky než děti, které byly automaticky na některé věci talentované, ale když viděly, že jsou prostě i tak nejlepší, tak už na sobě moc nepracovaly.
Díky tomuto systému, kdy jsem i drobnější posuny u talentovaných i netalentovaných hodnotila, se nakonec podařilo, že děti soutěžily ne mezi sebou, ale každý pracoval na sobě, protože přesně věděl, co má dělat, aby se posouval bez ohledu na ty kolem sebe, a těm se zároveň neposmíval, když nebyli tak dobří jako ti lepší.
Toto všechno jde dělat i bez inkluze. Tam mi třeba nevadí, že se teď řeší, že ty výchovy by se neměly známkovat, to jde dobrým směrem. Je tam pár dobrých věcí, ale v zásadě mám pocit, že se nás nikdo na nic neptal, když ji na ministerstvu připravovali.
Jak to myslíte?
Nikdy jsem nezažila, že by nám před inkluzí přišly do školy nějaké dotazníky. Jezdila jsem na dost školení, vzpomínám na jedno z těch posledních, kdy jsme se dostali na téma zrušení zvláštních škol a jedna kolegyně, která tam byla ze zvláštní, tedy speciální, školy se začala rozčilovat a kritizovat úmysl ministerstva zrušit zvláštní školy a nahradit je inkluzivním začleňování znevýhodněných žáků do výuky v základním školství a nechápala, proč oni – speciální pedagogové museli vystudovat speciální pedagogiku, která má svá specifika, aby vůbec mohli ve zvláštních školách učit. Lektorka psycholožka, socioložka vypadala překvapeně a řekla jí, že si všimla, že pořád učitelé proti tomu protestují, ale že nechápe proč.
Tak jsem se na obhajobu té kolegyně přidala a vysvětlila jsem jí, že jsou děti, u kterých prostě vyzkoušíte všechno možné, jak jim pomoci, všechny prostředky, metody, ale prostě jsou tak limitované, že to už pak začíná zdržovat ty ostatní ve výuce a že tam pak je pro nás na základkách opravdu i pomoc, že je můžeme poslat do zvláštní-speciální školy, kde jsou učitelé, kteří mají speciální kvalifikaci – vystudovali obor speciální pedagogika, my, kteří jsme to nestudovali, v tom prostě odborníci nejsme..
Tak jsme o tom začali diskutovat na tom školení a ta socioložka-psycholožka byla z toho strašně překvapená, protože se pak odvážili i ostatní, otevřela se o tom debata a zjistili jsme, že ta odbornice, která to školení dělala velmi dobře, nechci ji hanět, ale co se týče inkluze, tak si vlastně o tom nikdy pořádně s učiteli nepopovídala a já jsem z toho měla pocit, že ani na ministerstvu nebo ve výzkumném pedagogickém ústavu a dalších odborných poradních orgánech či skupinách, které pomáhaly připravovat inkluzi, snad nebyli zastoupeni normální učitelé, a pokud ano, tak asi jen z Prahy, která ale funguje úplně jinak a má jiné potřeby než zbytek země.
Takové závažné věci nemohou připravovat úředníci, politici s odborníky z fakult a výzkumných ústavů, kteří jsou odtrženi od běžného života. Proto to pak nefunguje. Myslí to dobře, ale velká část těch věcí prostě použít nejde a místo toho, aby učitelům i dětem pomohli, tak to dopadá naopak a všichni jsme frustrovaní – učitelé, děti, často i rodiče.
Máte námět na článek? Máte pocit, že se o problémech v Česku nepíše otevřeně? Napište autorce článku na mail janina@zlondyna.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 11 čtenářů)
Považujete stávající model inkluze ze správnou cestu v českém školství?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jane Frank
JohnyS
