Jak jste se dostal do Čech a co jste vlastně původně v Bosně dělal?

Pocházím z Bosny a Hercegoviny, z Tuzly. Do Čech jsem přišel v listopadu 1992, a to kvůli válce v Jugoslávii. Všichni jsme mysleli, že bude trvat dva měsíce, než přijde OSN, nějak to rozdělí a skončí to. Nikdo nepřišel, víc a víc se to stupňovalo a pak jsem zjistil, že tam nepatřím, protože můj otec je Chorvat a maminka Srbka. Měl jsem bratrance na obou stranách. Bylo to těžké. Samozřejmě vidělo se, kdo je ten pravý a kdo je ten křivák, ale já už jsem v tom soukolí tak trochu byl. Pracoval jsem ve štábu, díky své angličtině jsem překládal – nebojoval jsem přímo v bojích, ale ve štábu jsem byl docela blízko všem informacím. Když přišli novináři, působil jsem pro francouzskou televizi jako překladatel. V tom štábu jsem zůstal jako poslední ne-muslim. A protože jsem měl mamku Srbku, tak na mě tam jeden vyskočil a docela ošklivě mi vyhrožoval. Takže jsem šel za komandantem a požádal jej, zda by mi mohl zajistit papíry, že sám vidí, že jsem na jejich straně, ale že to není moje válka a že potřebuji pryč. On mi opravdu pomohl, zařídil mi papíry a já v listopadu 1992 utekl. Doslova utekl, protože oficiálně jsem jel pro sestru, která byla u našich známých v Chomutově. Já jsem jel za ní a už jsem tu zůstal. Dva a půl roku jsem dělal v Tušimicích jako elektromontér. Nikdy jsem nebyl v žádném utečeneckém táboře.

Rodiče jsme neviděli tři roky. Sestra šla na gympl, bylo jí 16, mně třiadvacet. Pak jsem dostal nabídku sem do Plzně, ségra už dodělala gymnázium a studovala slavistiku v Praze, vystudovala na filozofické fakultě, odjela do Dánska. Tam se zamilovala a vdala. Já jsem tady podnikal, dělal ve firmě deset let, pak jsem otevřel restauraci v roce 1999 a poté jsem zjistil, že je to strašně náročné. Restaurace se velmi dobře rozjela, ale je to otročina od rána do večera, než odejde poslední host. Doma šlo skoro už o rozvod, rodinný život žádný, Vánoce svátek nesvátek, takže jsem to prodal a viděl smysl v té kávě. Byl jsem vždycky jejím velkým konzumentem a vzpomínám, když si ji babička mlýnkem dělala, jaká to byla úžasná vůně. A dnes si myslím, že se kvalitou kávy tady v Čechách nemám za co stydět.

Káva je vaše velká vášeň, že?

Ke kávě jsem měl vždycky vřelý vztah, a když jsem přišel do Čech, nerozuměl jsem tomu, co se tady konzumuje, protože to nechutnalo ani mně a myslím ani běžným lidem tady. V roce 2001 jsem měl dobrou příležitost, abych se tady pustil do kávy. Tehdy zrovna tu byla káva historicky vůbec nejlevnější. Káva je totiž komoditní zboží, které je na burze a jeho cena velmi kolísá. A zrovna v tom roce byla nejlevnější vůbec, protože jí byl na trhu přebytek. Tak jsem si řekl – to je signál, jdu do toho. Začal jsem studovat, jak se to dělá, byl jsem v několika pražírnách, v Terstu, na Balkáně a našel jsem si tady prostor a od roku 2002 pražím. Mám tu pražírnu i kavárnu, dělám to osobně. Tím pražením a děláním kávy se dívám na lidi a mohu říci, že moje káva je dělaná tady na plzeňský jazýček. Uspěl jsem na trhu i díky tomu, že jsem v roce 2003 potkal Luigiho Lupiho, který vymyslel latté art, a Roberta Trevisana. Trevisan je Ital, který v Čechách otevřel první školu kávy a uspořádal první soutěž ve vaření kávy podle SCAE, což je kávová organizace se sídlem v Londýně, která spojuje kavárníky, pražírníky, pěstovatele, baristy, výrobce kávovarů. Od roku 2003 jsem soutěžil a od roku 2006 už jsem fungoval jako komisař na soutěžích. A toho se zúčastňuji pořád. Školím žáky, dělám přednášky na hotelových školách, zúčastňuji se jako porotce.