Upřímný kavárník z Bosny: U nás bylo zle, když přišli Američané. Víte, co u nás udělali? Uvidíme, co bude, až tady uprchlíci budou pracovat a Evropané budou sedět doma

20.07.2015 18:08

CIVILIZACE A MY Evropa v jugoslávské válce zklamala a nic nedodržela, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Goran Jozič, žijící od začátku devadesátých let v České republice. Tento plzeňský kavárník a milovník kávy se v naší republice usadil, když už v jeho válkou zmítané zemi nebyla naděje na zlepšení. Podle něj právě tady můžeme hledat základy imigrační vlny třeba z Kosova. Všímá si i role Spojených států v Bosně.

Upřímný kavárník z Bosny: U nás bylo zle, když přišli Američané. Víte, co u nás udělali? Uvidíme, co bude, až tady uprchlíci budou pracovat a Evropané budou sedět doma
Foto: Václav Fiala
Popisek: Goran Jozič

Jak jste se dostal do Čech a co jste vlastně původně v Bosně dělal?

Pocházím z Bosny a Hercegoviny, z Tuzly. Do Čech jsem přišel v listopadu 1992, a to kvůli válce v Jugoslávii. Všichni jsme mysleli, že bude trvat dva měsíce, než přijde OSN, nějak to rozdělí a skončí to. Nikdo nepřišel, víc a víc se to stupňovalo a pak jsem zjistil, že tam nepatřím, protože můj otec je Chorvat a maminka Srbka. Měl jsem bratrance na obou stranách. Bylo to těžké. Samozřejmě vidělo se, kdo je ten pravý a kdo je ten křivák, ale já už jsem v tom soukolí tak trochu byl. Pracoval jsem ve štábu, díky své angličtině jsem překládal – nebojoval jsem přímo v bojích, ale ve štábu jsem byl docela blízko všem informacím. Když přišli novináři, působil jsem pro francouzskou televizi jako překladatel. V tom štábu jsem zůstal jako poslední ne-muslim. A protože jsem měl mamku Srbku, tak na mě tam jeden vyskočil a docela ošklivě mi vyhrožoval. Takže jsem šel za komandantem a požádal jej, zda by mi mohl zajistit papíry, že sám vidí, že jsem na jejich straně, ale že to není moje válka a že potřebuji pryč. On mi opravdu pomohl, zařídil mi papíry a já v listopadu 1992 utekl. Doslova utekl, protože oficiálně jsem jel pro sestru, která byla u našich známých v Chomutově. Já jsem jel za ní a už jsem tu zůstal. Dva a půl roku jsem dělal v Tušimicích jako elektromontér. Nikdy jsem nebyl v žádném utečeneckém táboře.

Rodiče jsme neviděli tři roky. Sestra šla na gympl, bylo jí 16, mně třiadvacet. Pak jsem dostal nabídku sem do Plzně, ségra už dodělala gymnázium a studovala slavistiku v Praze, vystudovala na filozofické fakultě, odjela do Dánska. Tam se zamilovala a vdala. Já jsem tady podnikal, dělal ve firmě deset let, pak jsem otevřel restauraci v roce 1999 a poté jsem zjistil, že je to strašně náročné. Restaurace se velmi dobře rozjela, ale je to otročina od rána do večera, než odejde poslední host. Doma šlo skoro už o rozvod, rodinný život žádný, Vánoce svátek nesvátek, takže jsem to prodal a viděl smysl v té kávě. Byl jsem vždycky jejím velkým konzumentem a vzpomínám, když si ji babička mlýnkem dělala, jaká to byla úžasná vůně. A dnes si myslím, že se kvalitou kávy tady v Čechách nemám za co stydět.

Káva je vaše velká vášeň, že?

Ke kávě jsem měl vždycky vřelý vztah, a když jsem přišel do Čech, nerozuměl jsem tomu, co se tady konzumuje, protože to nechutnalo ani mně a myslím ani běžným lidem tady. V roce 2001 jsem měl dobrou příležitost, abych se tady pustil do kávy. Tehdy zrovna tu byla káva historicky vůbec nejlevnější. Káva je totiž komoditní zboží, které je na burze a jeho cena velmi kolísá. A zrovna v tom roce byla nejlevnější vůbec, protože jí byl na trhu přebytek. Tak jsem si řekl – to je signál, jdu do toho. Začal jsem studovat, jak se to dělá, byl jsem v několika pražírnách, v Terstu, na Balkáně a našel jsem si tady prostor a od roku 2002 pražím. Mám tu pražírnu i kavárnu, dělám to osobně. Tím pražením a děláním kávy se dívám na lidi a mohu říci, že moje káva je dělaná tady na plzeňský jazýček. Uspěl jsem na trhu i díky tomu, že jsem v roce 2003 potkal Luigiho Lupiho, který vymyslel latté art, a Roberta Trevisana. Trevisan je Ital, který v Čechách otevřel první školu kávy a uspořádal první soutěž ve vaření kávy podle SCAE, což je kávová organizace se sídlem v Londýně, která spojuje kavárníky, pražírníky, pěstovatele, baristy, výrobce kávovarů. Od roku 2003 jsem soutěžil a od roku 2006 už jsem fungoval jako komisař na soutěžích. A toho se zúčastňuji pořád. Školím žáky, dělám přednášky na hotelových školách, zúčastňuji se jako porotce.

Jak to tam u vás, po těch letech, vypadá dnes? Říkáte, že tam máte rodiče, samozřejmě další kontakty a známé...

Je to tam velmi smutné. Je tam velký problém, že ta válka – a to je můj osobní názor – skončila nespravedlivě. Daytonskou smlouvou se ukončila válka tak, že Srbové si nechali 51 procent území a zbytek Chorvati s muslimy. Ten rozměr obyvatel neodpovídá procentům, protože Srbové zabrali nějaké to muslimské území. Chorvatské asi ne, ale je to otázka, čí vlastně je to území. Tam jsou sice etnicky čisté vesnice, ale není jich až tolik. Města jsou u nás promíchaná, vesnice jsou etnicky čistější. Někdo si prostě vzpomněl, že Bosnu rozdělí, a nevím proč. Osobně si myslím, že to byla válka vesnic proti městu. Dnes, když se tam podíváte, vesnice jsou zvelebené a města chátrají. Je tam přes 40 procent nezaměstnaných.

Jsou tam pak ještě enklávy, jako je Republika srbská, že?

Ano, jsou tam Republika srbská a Konfederace chorvatsko-muslimská. Momentálně má konfederace jednu vládu a Srbové druhou. Mají společnou policii, armádu, úřady. Srbové tam udržují pořád takový pocit na hranici války a z toho podle mě těží. Neřekl bych, že se jim tam nějak ekonomicky daří, na to se stále lepí nějaké ekonomické zájmy víc než zájmy státní. Tam bohatnou lidé v politice, všímám si toho i tady, ale tam je to mnohem větší.

Hodně lidí se tady dívá na Srby jako na Slovany a „bratry“, hodně Čechy rozděluje takzvané humanitární bombardování. Co si o tom myslíte?

Kdyby do toho zasáhla Evropa a problémy, které tam vznikly, dotáhla do konce, tak by se to možná přerušilo včas a nestalo se to, co se stalo. Jenže se do toho začali míchat Američané. Ti si to tam dost necitlivě udělali podle svého. Dali muslimům zbraně, oni začali útočit, začali – v uvozovkách – osvobozovat svoje města a krajiny a Karadžič velmi vyčůraně ukončil tuhle válku daytonskou smlouvou, aby nebyly další oběti. Na jednu stranu to bylo rozumné, ale Srbové nechali Kosovo, aby se v podstatě vyvíjelo samo. Nevím, do jaké míry je to spravedlivé či nespravedlivé, že Kosovo se vyvíjí mimo Srbsko, to mi nepřísluší, abych soudil, ale není to v pořádku. Nemůže se Kosovo oddělit a celá infrastruktura a všechno, co vybudoval někdo před tím, bylo pro ně. Oni se tam přistěhovali, když Tito otevřel hranice Albáncům, když tam byl jejich tyran Enver Hodža. A oni sem utíkali. Za padesát let jich bylo více než Srbů. Každý Albánec má alespoň šest dětí. Je to takový názor – my se tu teď rozmnožíme a tohle území si vezmeme, to bude naše.

V Kosovu se asi nebudou mít moc dobře, když odtamtud utíkají tisíce uprchlíků...

No tam se dobře určitě nemají. Hlavně odtamtud pochází největší evropský problém v drogách, v pašování jak lidí, tak věcí – oni se tím prostě živí, tímhle černým byznysem. Ode mne je to dost daleko, my bydlíme sedm set kilometrů odtamtud. Sen o velké Albánii žije dál…

Za Tita se Jugoslávie držela a pak se to začalo rozpadat. Stačilo několik let, že?

Ano, za deset let se rozpadla úplně. Jsou různé teorie, kdo za to může. Někdo za to viní Vatikán, někdo Vatikán s Německem, někdo zase to, že Tito vyhnal všechny četníky, ustašovce, kteří se ale dál rozvíjeli v zahraničí, šetřili a měli svůj určitě nezanedbatelný rozpočet a pak do té vřavy také vlítli.

Vraťme se ještě k jugoslávské válce a k tomu, jak jste říkal, že Evropa se měla více angažovat. To znamená, že to Evropa nedotáhla do konce?

Vůbec! Podle mě neudělala nic. Konkrétně ta Srebrenice, jak Srbové vlítli na obyvatelstvo, zajali během tří měsíců osm tisíc mužů a všechny je povraždili. Na to se dívali vojáci v modrých přilbách. Údajně pět tisíc lidí za tři dny! A ti Nizozemci, mírové jednotky, se na to dívali a nemohli zasáhnout. Nevím, proč nikoho neinformovali, proč nereagovali. Jestli se těch Srbů báli? Vím, že velké procento těch modrých přileb to pak psychicky neuneslo.

V současné době se začíná zpochybňovat i počet mrtvých ve Srebrenici, že jich zdaleka nebylo tolik.

Samozřejmě to rozjíždějí Srbové, protože oni vždycky všechno oponují.

A teď tedy k aktuálnímu dění. Běženci, kteří jdou přes Srbsko a jejichž proud pokračuje na Maďarsko. Je to podle vás zastavitelné, zastaví to ploty, zdi?

Určitě zastaví. V tom se můžeme učit od Američanů, tam jsou ploty už dávno na mexické hranici a tak to funguje určitě takových třicet, možná více let.

Ti běženci jsou vydáni na milost a nemilost všemu. Je i divné, že se dá dohromady taková skupina lidí, která páchá násilí na tak obrovském území od Iráku po Tunisko. Mně to připadá jak ve středověku a zdali tomu mám věřit. Sahá to až do Súdánu, a to je prostě totální chaos, kde se nerespektuje nikdo. Dělají si, co chtějí – a hlavně, je to násilí. Nepochopitelné násilí, které zase vytváří násilí, samozřejmě se proti tomu otočí zase násilí a je to nekonečný, začarovaný kruh.

Vy jste zažil dobu, kdy ve vaší zemi žili všichni společně. Pak se rozjede násilí a jde to systémem oko za oko, zub za zub. Je aktuální jakýsi strach z muslimů?

Lidé by si měli uvědomit, že katolíků je asi nejméně. A mají se nejlépe na zeměkouli. Muslimů je více, cítí se ukřivděně, z dějepisu víme, jak jim katolíci ubližovali – vezměte si křižácké výpravy, to lidé nezapomenou, když se pálila celá města. Muslimové se naštěstí nikdy nedokázali domluvit, vždycky se pohádají mezi sebou a sami sebe oslabí. A já doufám, že to bude zase, protože oni zase bojují proti sobě. Šíité versus sunnité a další.

Jinak bosenští muslimové jsou normální lidé jako my. U nás byla americká základna. Když přišli Američané, bylo tam 40 000 vojáků. Pochopili, že bosenští muslimové jsou normální, civilizovaní lidé, a oni je pak lobbovali a zaměstnávali u sebe. Používali je v Afghánistánu a Iráku, pořád je využívají. Myslím, že takových třicet tisíc až čtyřicet tisíc muslimů z Bosny bylo zapleteno do těch konfliktů a pořád tam jsou. Když je válka, není práce, nejsou peníze, nic se neděje. Každý je rád, když přijde Američan a řekne, co kdyby sis vydělal deset tisíc dolarů měsíčně? Tak jde okamžitě! Jde i za tři tisíce. To je relativně levná pracovní síla, vždyť on více platí ty Američany, kteří tam jsou. Takhle jsou to lepší náklady a jsou to mohamedi, kteří znají Korán a domluví se s těmi v Afghánistánu i jinde. A v Kosovu je obrovská vojenská americká základna.

Je to řešení, když tu uděláme tábory pro uprchlíky?

Podle mě by bylo nejlepší je zkusit zapojit do života. Zaměstnat je. Evropa potřebuje levnou pracovní sílu. Má ji strašně drahou. Otázka je, co to vyvolá, když se zaměstnají oni a domácí budou doma.

Říkal jste, že u vás je čtyřicetiprocentní nezaměstnanost. To by se přece celý národ mohl také zvednout a jít za lepším, navíc řadu příbuzných má již na Západě.

Milion lidí z Bosny za války opustilo Bosnu. Málokdo se vrátil. Nejen Evropa, ale také Kanada, Spojené státy, Nový Zéland. To jsou země, které také potřebují levnou pracovní sílu, a také jim ubývá obyvatelstvo, tak si prostě všechny rodiny s vysokoškoláky vzaly. Ti lidé se tam docela dobře uchytili a již se nevrátili.

Česká republika je vzácná tím, že když začala revoluce, nahrnulo se sem zpět hodně lidí. A začal pozitivní vývoj. Každý ten vývoj vidí jinak, ale pro mě je jednoznačně pozitivní, protože jsem zažil Čechy v roce 1992 a dnes a vidím tohle. Když půjdu k nám, tak to takový rozdíl není. Vidíte na Slovensku, v Maďarsku… Tady je nejlépe! Dokonce jste svým domácím produktem dohnali Slovince, a to je co říci, protože ti jsou na luxusním místě mezi Rakouskem a Itálií a nedaleko od Švýcarska.

Jeden z rozhodujících faktorů je, že tu byla dobrá, nepoškozená infrastruktura. Největší škoda je spíš, myslím, na mezilidských vztazích. To je drastická škoda, ale ekonomicky jste pověšeni na Německo a dobře se to tu vyvíjí.

Tak to je přímo balzám na nervy. My jsme takový hodně sebemrskačský národ a ještě jsme si dali nálepku xenofobní. Jak se k vám Češi chovají?

Úplně normálně, jako rovný k rovnému. Proto mi to velmi vyhovuje. Spousta našich uprchla někam na Západ a tam jsou ti naši pro ně jako cikáni pro vás, prostě tak se na ně dívají. Člověk se s tím jen tak nesrovná. Sestra je nyní ve Švédsku a říkala, že když měla narozeniny, pozvala kamarádky na oslavu. Všechno krásné, výborně se pobavili, ale když kamarádky měly narozeniny, ji nepozvaly. Prostě je to takový odraz té společnosti, člověku je to občas líto.

Moji kluci hodně rádi jezdí do Bosny, na Balkán. Ale doma jsou v Čechách, v Plzni. Na Balkán jezdí rádi, vidí tam své kořeny, ale doma už jsou tady, tady mají své kamarády.

Nedávno jsem byl v Kikindě, to je město ve Vojvodině, to je rumunsko-maďarsko-srbská trojhranice. Město má asi 60 000 obyvatel, odtamtud pochází moje maminka, tam jsme jezdili pravidelně. Teď jsem tam byl po dvanácti letech. V osmdesátých letech tam byli na špičce vývoje, vyráběla se tam auta Opel, měli jednu z největších keramiček na Balkáně a nejžádanější tašky. K tomu ještě chemický průmysl a těžili ropu. Jakoby komplexní, bohaté město. Ti různí strejdové tam měli baráky, auta, a všechno luxusní. Dnes, po dvaceti letech, se od té doby vůbec neposunuli dopředu. Všechny ty továrny jsou totálně rozkradené a zničené, jako kdyby tam byla válka – a tam nebyla. Nefunguje nic. A jestli tam chcete pracovat, děláte za 150 eur měsíčně. A když nechcete, tak se k těm penězům taky nějak můžete dostat. Není moc rozdílu, jestli pracujete nebo nepracujete. Stát do ničeho neinvestuje, jsou strašné silnice, prostě propadák. Je vidět, jak to šlo v osmdesátých letech nahoru, a nyní jsou úplně dole. Ti lidé už ztratili důstojnost. Tehdy oni byli na koni a teď se na mě dívali úplně jinak… Bylo to hodně smutné.

Myslíte, že východisko by bylo v Evropské unii?

Když jsou tam Rumunsko, Bulharsko, proč by tam nemohly být i Srbsko a Bosna? Já si myslím, že když jsou Spojené státy americké, proč by nemohly být evropské. Je to prostě větší ekonomická síla.

A Řecko?

Ti dlužili vždycky! Nikdy nebyli v jiné situaci. U nás na Balkáně je takové přísloví: Dluží jako Řek.

A na závěr opět k vaší oblíbené kávě. Turecká je skutečně turecká, tedy z této orientální země?

Nejdříve se dělala káva v Etiopii, tam je to jako turistická zajímavost, rituál. Tam si zaplatíte a trvá to čtyři hodiny. Před vámi tu kávu nasbírají, vyčistí, upraží a pak ji rozdrtí v takovém velkém hmoždíři a pak ji uvaří v džezvě. To je to původní, jak se to dělalo před dvěma tisíci lety. Jedině tam ještě roste káva volně v přírodě, všude jinde už je jen pěstovaná. Před těmi tisíci lety tam chytali otroky a přes Saúdskou Arábii se vozili do Evropy. Ti otroci už tehdy žvýkali kávu, aby vydrželi náročnou cestu přes poušť. Tak se káva dostala do Turecka a tam to jen okopírovali a přivezli do Evropy svými nájezdy. Proto je to turecká káva.

Naštěstí káva s lógrem tady v Čechách je na ústupu, ale pomalu. Ještě tak dvacet let možná vydrží. S tím se opravdu není co chlubit. To je ukázka, jak se správná káva vůbec nemá dělat.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Že chemický útok nebyl? To tvrdí Rusko. A Rusko také tvrdí, že nám v roce 1968 bratrsky pomáhalo, říká Benešík z KDU-ČSL

20:54 Že chemický útok nebyl? To tvrdí Rusko. A Rusko také tvrdí, že nám v roce 1968 bratrsky pomáhalo, říká Benešík z KDU-ČSL

ROZHOVOR „To tvrdí Rusko. Rusko také tvrdí, že nám tady v roce 1968 bratrsky pomáhalo proti imperial…