Příští měsíc by se dožil Václav Havel 80 let; k tomuto jubileu se připravuje u nás i ve světě řada akcí. Setkal jste se s ním někdy vy sám jako aktivní účastník protikomunistického odboje? A jaký na vás udělal vůbec dojem? Byl skutečně tím neohroženým disidentem, jak se o něm hovořilo? Podporoval třetí odboj i v jiných částech republiky než přímo v Praze?
Moje první setkání s Václavem Havlem se uskutečnilo počátkem roku 1990 ve Valdštejnském paláci, kam jsem byl pozván na slavnostní akci při udělování ocenění od rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To naše asi půlhodinové setkání připravil známý scenárista Jiří Křižan (autor scénáře k filmu Je třeba zabít Sekala). Já jsem k Havlovi vzhlížel s velkými nadějemi, ale už při tomto setkání jsme se zrovna neshodli v názoru na činnost bratrů Mašínů. On se domníval, že veřejnost, vychovaná seriálem Třicet případů majora Zemana, by podporu Mašínů asi moc nepochopila. Já jsem byl vůbec disident trochu jiného ražení než Václav Havel, k vyjádření protestu proti komunistickému režimu jsem používal i zbraně. On v tom byl jiný, méně razantní, což byla, podle mého názoru, chyba. Ty komunistické struktury pak prorostly i do nového ekonomického systému a byl s tím velký problém i při privatizaci. To se mi pak potvrdilo, když jsem pracoval na několika případech coby důstojník BIS.
Fotogalerie: - Havlův plac
Ohledně podpory v regionech to bylo trochu jinak. Jak jsem už řekl, já byl odbojář trochu jiné povahy a my jsme si v tomto vzájemně moc nenotovali. Pražští disidenti se spíše scházeli na nějakých kulturních akcích a v restauracích, rozšiřovali tiskoviny, kdežto já jsem byl daleko více militantní. Ani bych s nimi na některé ty jejich společenské akce nechodil, protože tak se mezi ně mohli lehce dostat, a také se dostávali, komunističtí konfidenti.
Velkou Havlovou zásluhou je prý i fakt, že se zasloužil vhodným diplomatickým jednáním o to, aby nedošlo při státním převratu v roce 1989 ke krveprolití. Že tzv. sametová revoluce byla především jeho zásluhou. Na druhou stranu mu někteří jeho kolegové-disidenti vyčítali až přílišnou benevolenci k některým komunistickým hlavounům, kteří se za minulého režimu dopouštěli zločinů. Co vy na to?
Václav Havel i se svými nejbližšími spolupracovníky byli po revoluci opravdu velmi smířliví, což mi potvrdili při výsleších i agenti StB, kteří mi na rovinu řekli, že byli rádi, když to vzal do rukou Havel a spol. Ti se v některých věcech ohledně bezpečnosti moc nevyznali, motali se v tom, a tak se komunističtí kádři mohli pak usadit na různých místech v ekonomice, ve státní správě a podobně. Já tím nechci v žádném případě Václava Havla kritizovat či pomlouvat, on byl prostě takové mírné povahy, byl to humanista každým coulem.
Vzpomínám si, že jsem tehdy také dost trpěl, když jsem viděl, jak se například likvidovaly sklady zbraní Lidových milicí, které se třeba někdy dostaly i do soukromých rukou. Jak jsem se musel dívat na to, jakým způsobem se k tomu skartovávaly písemné materiály. Ti lidé, kteří to měli odborně zajišťovat, často nebyli odborníci. Proto říkám, že všichni ti estébáci a zarytí komunisté, kteří dnes na Havla plivají, by se měli k němu modlit. Kdybych měl tenkrát já tu moc, co měl on, byl bych určitě daleko razantnější. Určitě by se nemohly ty staré struktury tak lehce „přelít“ do nových poměrů.
Velká část české veřejnosti oceňuje jeho neoddiskutovatelné zásluhy o změnu režimu u nás, na druhé straně mu někdy vyčítá nezájem o ekonomiku, když ani taková osobnost jako on nedokázala zabránit divoké privatizaci, na kterou pak doplatily tisíce lidí. Některé české osobnosti mu mají za zlé i jeho politické názory a prohlášení ohledně války v bývalé Jugoslávii. Okřídleným rčením se stalo „humanitární bombardování“ Bělehradu, i když jeho blízký spolupracovník Michael Žantovský popírá, že by to Havel kdy řekl. Jak hodnotíte tyto jeho kontroverzní postoje?
Když vypukla válka v Jugoslávii, měli jsme v BIS opravdu dost napilno a také jsme často rozebírali i to prohlášení okolo humanitárního bombardování Bělehradu. V tom bych souhlasil s Michaelem Žantovským, že to Havel nikdy neřekl, ale na veřejnosti se to uchytilo a bylo mu to přisuzováno.
Co se týká těch ekonomických rozhodnutí, která mohl ovlivnit, tak bych mu vyčetl rušení zbrojní výroby u nás, což byla velká škoda a hned toho využily jiné země, které zabraly naše místo na trhu. Naopak bych vyzvedl jeho velmi pragmatický přístup vůči JZD Slušovice. Kdekdo ten podnik tenkrát vynášel do nebe, jenže to byla firma nadstandardně podporovaná státem, aby se mohla prezentovat i zahraničním návštěvám, taková Potěmkinova vesnice. Byla to politická záležitost, kontrolovaná i bývalými zpravodajskými službami a Havel to velice bystře odhalil. Vždyť tehdejší ředitel Slušovic Čuba přispěl například k vyhození z práce pozdějšího šéfa BIS Stanislava Devátého za to, že podepsal Chartu 77.
Čeho si vlastně na Havlovi nejvíce ceníte – a naopak, co si myslíte, že se mu vůbec nepovedlo?
On dokázal zaujmout tu šedou zónu. Tedy probudil i lidi, kterým ten komunistický režim moc nevadil, že vyšli do ulic a začali podporovat potřebné změny. On oslovil všechny ty členy SSM, SČSP i odboráře, aby se snažili narovnat si alespoň trochu páteř. A také z toho důvodu mu mám za zlé, když měl možnost i ten dar oslovit velké masy, že to nedotáhl až do konce a nevymýtil zlo až ke kořenům. Pak se dostávali nejen do ekonomiky, ale i do různých úřadů nebo na státní zastupitelství lidé, kteří by jinak nemohli projít.
Jak si myslíte, že by například dnes reagoval na migrační krizi? Byl by příznivcem uprchlických kvót, nebo jejich odpůrcem? Vadilo by mu zasahování Bruselu do našich nejniternějších vnitřních záležitostí, nebo by je schvaloval?
To opravdu nejsem schopný stoprocentně za něj posoudit. Domnívám se ale, že by ta jeho humanita asi opět převládla. K tomu bych chtěl ještě říct, že celý národ je dnes z uprchlické krize pobouřený, ale neuvědomuje si, že za bývalého Československa jsme do Sýrie a jiných zemí i my vyváželi různé zbrojní systémy i jedy. Podporovali jsme ta národně osvobozenecká hnutí, která často neměla daleko k terorismu. Jejich bojovníci měli ve velké oblibě náš semtex, se kterým prováděli hrozné věci. Proto jsou mi dnes k smíchu některé strany, jak jsou aktivní proti uprchlíkům a staví si na tom i svůj předvolební program, ale když měli v roce 1968 vystoupit na obranu národa proti okupantům, tak nosili raději svazácké košile. Je to Sodoma a Gomora, když vidím dnes na billboardech některé spolupracovníky StB, jak se na nás usmívají a hlásají líbivá hesla.
Fotogalerie: - Beseda v Knihovně Václava Havla
Fotogalerie: - Uctění památky Václava Havla
Myšlenky, které po roce 1989 dominovaly v návaznosti na osobnost prezidenta Václava Havla, jsou sice dnes stále udržovány, ovšem otázkou je, jak velkou část veřejnosti ještě dokážou oslovit. V této souvislosti se objevují někdy i negativní komentáře, nelichotivé vtipy, vulgární projevy a podobně. Proč je už některým lidem k smíchu teze, že by mohla „zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí“?
Je to asi proto, že lidé pochopili, že tím Havlovým smírným způsobem se zlo vymýtit nedá. Sametový přístup nebyl tou správnou cestou. Já bych ale tu „pravdu a lásku“ nedegradoval a nezesměšňoval. Ta morální síla v tom je, ale existují různé cesty, jak ji naplnit.
V Česku už máme v Praze Letiště Václava Havla, dále máme po něm pojmenovaných řadu objektů i ulic. Domníváte se, že to je už dostatečným prokázáním úcty našemu prvnímu polistopadovému prezidentovi, nebo by to chtělo ještě více památníků? Česká společnost je v této otázce rozdělená opět na dva tábory. Jedni to považují za přílišnou servilnost, druzí by chtěli po Havlovi pojmenovat kdeco. Ke kterému táboru se přikláníte vy sám?
Přiznám se, že jak se rozhodovalo o názvu bývalého ruzyňského letiště, tak jsem s tím novým názvem – Letiště Václava Havla – moc nesouhlasil. Dnes už jsem změnil názor a myslím si, že ten název byl vybrán určitě správně, když si uvědomím, koho máme dnes na Hradě a s jakými spolupracovníky, a kolik populistů dnes působí ve vysoké politice.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
