Jak důležité je z vašeho pohledu politika a především odborníka na zemědělství dnes mluvit o potravinové soběstačnosti?
Pandemie koronaviru těžce zasáhla celý svět, doslova celou zeměkouli, která je domovem 7,7 miliardy lidí s predikcí 8,5 miliardy v roce 2030 a 9,7 miliardy v roce 2050. Ti lidé potřebují jíst, pít, mít střechu nad hlavou a žít v určité komunitě. To všechno pandemie koronaviru na dlouhý čas zastavila, zastavila i výrobu, dopravu, stavby, společenský život a jako by nastavila zrcadlo globalizovanému světu kapitálu, co všechno se může stát, když přijde epidemie těchto rozměrů.
Mysli globálně, jednej lokálně – je heslo podnikatelského génia Tomáše Bati a my se z něho musíme poučit, přičemž mít svoje potraviny pokládám za základ naší doby, našeho bezpečí a naší suverenity. Nejen roušky, ale i potraviny byly v této krizi nástrojem vydírání. Jenom naše milá veřejnoprávní „ČT09“ – tak se jí u nás v lidovém žargonu říká, o tom nijak moc neinformovala. Mluvím o krocích vlád Ruské federace, Ukrajiny, Rumunska a dalších, které upřednostňovaly svými rozhodnutími domácí trh a zásobování potravin především pro vlastní obyvatelstvo. Zastavovaly se vývozy pšenice, zastavily se výjezdy sezónních pracovníků do západní Evropy a situace začíná být vážná. V Evropě a také ve Spojených státech začíná chybět maso, i když dobytek zatím je, protože jatka nemají řezníky a zvířata zůstávají ve stájích. To bude velký průšvih, ani nemusejí Zelení zavádět daň ze spotřeby masa a uvolněnou mozkovou kapacitu mohou věnovat na přeplánování uhlíkové stopy, kterou zanechávají statisíce kamionů, které k nám přivážejí potraviny, maso nevyjímaje, tisíce kilometrů, desítky let ničí životní prostředí. A u nás je zděšení, že bychom si to měli dělat tady doma, například zeleninu na jižní Moravě. Ochranné pomůcky se nakonec vyřeší, vyrobí, ale potraviny? Ty být opravdu nemusejí, to není jako zmáčknout tlačítko počítače a na konci je z 3D tiskárny hotový filtr do roušky.
V podobné situaci by šlo nakupovat potraviny na světových trzích, jak tvrdí někteří odborníci, jen obtížně. Jde podle vás v otázce potravinové soběstačnosti opravdu o tak závažný problém?
Slyším i jiné „odborníky“. Třeba takový prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu pan Prouza nedávno pravil, že potravinová soběstačnost je nesmysl. Tohoto pána neberu vážně, nepokládám ho za odborníka v primárním sektoru, tedy zemědělství. Je pro mne čistý lobbista zahraničních obchodních řetězců, který stojí na druhém břehu a stará se o to, aby se naopak co největší množství potravin sem dovezlo. Dříve se prý staral mimo jiné o to, aby zjišťoval před berlínskou návštěvou premiéra Slávka Sobotky, co by tak asi paní kancléřka Merkelová ráda slyšela, aby Slávek nenarazil. Takové nemá cenu brát vážně. Vážnější ale je, že coby představitel zmíněného svazu se propůjčuje k atakům na zbytky potravinové produkce naší země. Ale zpět k vaší otázce. Naše potraviny jsou kvalitní, čerstvé a umíme je vyrobit, zaměstnají naše lidi a do roku 1995 jsme byli soběstační, krajina byla pestrá, na polích bylo nejenom obilí, ale i brambory, cukrovka, len, jetel, louky zářily množstvím květů celé škály druhů rostlin. Bylo to proto, že jsme drželi potřebné stavy hospodářských zvířat, že jsme udrželi rovnováhu mezi polní produkcí a živočišnou výrobou, která vracela na pole, půdě organiku v podobě hnoje ze stájí. To ví každý člověk na vesnici, který se ještě potkal se živými kravami, se živým dobytkem. Také ale ví, že když se narodí telátko, jalovička, tak má svého potomka až za dva roky, takový je generační interval. To není sednout si k počítači a vytisknout díl do ochranné roušky.
Řeší podobnou otázku i ostatní státy Evropy, a to nejen ty zemědělsky historicky více zaměřené?
Západní státy, mám na mysli země původní EU 15, řeší historicky, tedy dlouhodobě a cílevědomě potravinovou bezpečnost svých zemí, chcete-li potravinovou nezávislost. Některé tak dokonale, že vyrábějí násobně víc potravin, než spotřebují, a potom je vyvážejí na evropské a světové trhy. Třeba přes půl světa do Číny a samozřejmě do východních zemí, které přistoupily do EU. Tuto politiku dělají všechny západní země, my jsme ji po vstupu do EU opustili a výsledek se dnes dostavil.
Česko se dříve mohlo chlubit potravinovou soběstačností. Dnes tomu tak není právě proto, že se dalo na hlasy, že vše, tedy i potraviny, je možné koupit na světových trzích. Bude se podle vás tato situace brzy měnit?
Dříve se u nás na Moravě říkalo takové rčení „za peníze v Praze dům“ a přeneseně to platí i pro situaci na světovém trhu potravin, který je v závěrečné fázi pandemie značně narušen. Zastavila se výroba, zastavily se sklizňové práce na poli, třeba sběr jahod, sklizeň květáku, salátu atd., zastavila se doprava včetně té letecké, velké problémy má i takový gigant, jako jsou USA, kde masnému průmyslu chybí surovina, a tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. To všechno se nutně projeví ve snížení nabídky sortimentu potravin při současném zdražení. U zeleniny a ovoce už se tak stalo, mnohdy skokovým způsobem. Pokud se koronavirus vrátí, anebo přijde něco nového, tak si opravdu nedovedu další vývoj představit. Situace se měnit určitě bude a čím dřív, tím líp pro naši zemi, která nevyužívá svoje přírodní a lidské zdroje. Lidé to už dnes vědí, na řadě jsou politici, zemědělci a potravináři. Novela zákona o potravinách je na stole a poprvé je tu povinnost mít v maloobchodní síti většinu potravin českých, domácích, nikoliv vyrobených v ČR z laciných surovin dovezených bůhví odkud, vyrobených bůhví jak a dovezených tisíci a tisíci kamiony, uhlíková stopa nestopa. V každém případě co největší míra potravinové soběstačnosti je velké téma a je třeba se k němu postavit a neprodleně řešit. Anebo snad záporné saldo agrárního zahraničního obchodu 671 miliard korun, bráno nápočtem od roku 1994 do loňského roku, nás nechá klidnými a v rukou osudu světového dění a bez možnosti cokoliv ovlivnit. Podotýkám, že právě od roku 1994 jsme započali éru trvalých vysokých dovozů a tomu odpovídající postupnou likvidaci naší domácí výroby. To vše za potlesku našich politiků, médií a nic netušící veřejnosti, o jakou že to hru tu jde. Na stole je novela zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích s jednoduchou úpravou mít počínaje příštím rokem podíl českých potravin v maloobchodní síti 55 procent a každý další rok navyšovat o pět procent až do roku 2027. Hybatelem tohoto směru, který pokládám za novou příležitost pro české zemědělství, nový restart, je současné vedení Agrární komory ČR a její prezident Zdeněk Jandejsek a jaksi mně chybí viditelná podpora resortních a jiných politiků. Uvidíme po krajských volbách a senátních volbách, ty napoví. Potravinová soběstačnost bude jedním z hlavních témat, jak signalizují častá podpůrná vyjádření předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky. Škoda jen že to neučinil, když byl ministrem zemědělství a lidovci byli ve vládní koalici.
Fotogalerie: - S rouškami i bez
Jak konkrétně si stojíme v produkci potravin a domácí spotřebě. Kde je situace nejhorší a co musíme nejvíce dovážet?
Odpověď je jednoduchá. Produkujeme kvalitní potraviny, které jsou vyráběny z vysoce kvalitních surovin, jež podléhají nadstandardně přísným normám, pod dohledem vysoce odborných kontrolních orgánů (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa, Státní rostlinolékařská správa, Česká obchodní inspekce) a také různých šoumenů, jako je třeba moderátor Jan Tuna (pozn. red. věnuje se ve svém pořadu A DOST! mimo jiné kvalitě potravin), nebo části chytré akademické obce (neplést s chytrou karanténou), která vyrovnává barevný deficit naší krajiny. Dříve zelené lesy jsou „přebarveny“ lýkožroutem smrkovým nahnědo, kdežto dříve s hnědou barvou půdy, se symbolem a základem veškerého bytí srostlí akademici se přebarvili, respektive vybarvili do zelena, mluví o mrtvé půdě po „chemoterapii“ a podobné nesmysly. Nemáme půdu po „chemoterapii“, ale po „politologoterapii“, která nás dovedla k vybíjení stád dobytka, k regionům bez statkových hnojiv v půdě a na ní k jednoduchým osevním postupům bez jetelů, vojtěšek, luskovin, brambor, cukrovky, ovoce atd. Ještě jednou zde zopakuji fakta: ČR má spotřebu pesticidů 1,85 kilogramu účinných látek na 1 hektar, sousední Rakousko 3,4 kilogramu, Německo 3,7 kilogramu, dále Španělsko 4,8 kilogramu, Itálie 7,8 kilogramu či Belgie 8 kilogramů! U umělých hnojiv máme spotřebu 124 kilogramů čistých živin na hektar orné půdy, všechny západní země mají víc, uvedu příklad Německa 220 kilogramů, extrém Irska 510 kilogramů! Proč to znovu opakuji? No přece potraviny, které sem dovážíme, jsou z tohoto prostředí...
Vyrábíme tedy velmi kvalitní, zdravé a čerstvé potraviny, ale vyrábíme jich trestuhodně málo. Odhaduji polovinu, co potřebujeme, což je v dnešní době hodně nebezpečné, spíše hazard a ohrožení bezpečnosti státu. Bez ohledu na pohádky o jednotném evropském trhu, který má nejednotnou, přesně řečeno dvojí kvalitu potravin, neboť chutě občanů východních zemí EU jsou jiné než u těch západních a oni nám vlastně dělají dobro, když stejná potravina má rozdílnou kvalitu u nich a u nás. No, bude to mít paní komisařka Jourová ještě hodně práce, než se k něčemu dopracuje, ale upřímně – pochybuji, že kromě frází o hodnotách a demokracii je toho schopna.
Vrátím se k faktům a zde jsou čísla soběstačnosti: zelenina 25 procent, ovoce našeho přírodního pásma 30 procent, mléko 90 procent, vajíčka 60 procent, drůbeží maso 60 procent, vepřové maso 39 procent, hovězí maso 100 procent (za cenu extrémně nízké spotřeby 7,8 kilogramu na obyvatele za rok, když v roce 1989 to byl trojnásobek). Chybějící deficit potravin k nám dovezou kamiony, ročně to je 100 000 kamionů. Jsme opět u uhlíkové stopy, zničených silnic a dálnic, ničení životního prostředí atd.
V souvislosti s dovozem potravin se často mluví i o jejich kvalitě. Jak to vnímají naši výrobci potravin?
Nejlépe by bylo zeptat se přímo jich, nicméně z dostupných informací a svých zkušeností vím a odborné materiály potvrzují, že potraviny, které vyprodukujeme doma, patří k nejkvalitnějším na světě. Splňují přísná hygienická a zdravotní kritéria, která jsou tvrdší než kdekoliv jinde. Kontrola je zabezpečena na všech stupních výroby a zpracování, začíná se od certifikace osiv a sadby, kontroly krmiv přes kontrolu na farmě, následuje striktní kontrola při zpracování, přepravě až do prodeje.
Jaký máte cíl v nejbližším období v souvislosti se soběstačností při výrobě potravin. Je reálné být stoprocentně soběstačný?
Doba a její trendy se přece jenom mění a katastrofické události, jako je koronavirus, jsou katalyzátory nálad ve společnosti, které se pomalu a jistě obracejí ve prospěch českých potravin, českých zemědělců a potravinářů, což v konečném důsledku přinese prospěch všem. Stoprocentně soběstačný být ale nelze a je to hloupost, na druhé straně vyvážet miliony tun krmného obilí (ročně tři čtyři miliony tun) a dovážet pak na oplátku z tohoto obilí vykrmené vepře a drůbež, tedy vepřové a drůbeží maso, vajíčka, to není hloupost, ale hospodářská zrůdnost, za kterou by měl stát určit odpovědnost konkrétních vlád, politiků a osob.
Jak vnímáte podporu českých potravin od české vlády? Jak podle vás funguje společná zemědělská politika v EU?
Spíš bych očekával, že se zeptáte, jak vnímám zuřivý odpor opozičních politiků a představitelů nevládních celorepublikových organizací – uvedu Svaz obchodu a cestovního ruchu (prezident Tomáš Prouza), Asociaci soukromého zemědělství (předseda Jaroslav Šebek) na termín „potravinová soběstačnost“. Ještě jsme nic neudělali, ceny letí nahoru, čeká nás zelený program EU a další restrikce v užití ochrany rostlin a aplikaci umělých hnojiv (to jenom příklad) a už je tu znovu řev, mediální lynč a strašení socíkem, Babišem. Naši práskači v Bruselu pilně připravují krkolomné konstrukce proti premiérovi, protože nic jiného neumějí. Ve svém důsledku premiéra volebně posílí a naše zemědělce, kteří jsou v jiných zemích bráni jako živitelé národa, jenom poškodí a s nimi všechny, kdo jsou na potravinách závislí.
Uvedu zde jeden příklad, jak přistupují ke svým potravinám třeba francouzští farmáři a Francouzi jako občané. Je to úžasný příběh statečnosti a vlastenectví jistého farmáře jménem José Bové, chovatele ovcí v regionu Aveyron ze středozápadní Francie. Tomuto muži bylo 46 let, když se postavil se svými druhy proti mocnému řetězci McDonald a z 23. na 24. 9. 2000 demontoval a rozebral konstrukci rozestavěného McDonaldu u města Milleau. Samozřejmě se svými kamarády farmáři a stal se národním hrdinou. Proč to udělal? Na protest proti potravinové globalizaci a na podporu skvělých francouzských potravin, ke kterým se hlásí ve Francii každý politik, který něco znamená. Za tento útok byl odsouzen symbolickým trestem tří měsíců vězení. K výkonu trestu přijel otevřeným traktorem, za ním jely jako doprovod desítky farmářů rovněž na traktorech, aby tak vyjádřili podporu jemu, francouzské agrární politice a odpor k dovozům.
A když už jsem u toho bourání, tak nemohu nevzpomenout na bourání u nás. Tehdy nejmodernější cukrovar Hrochův Týnec zahájil provoz 1. 10. 1970 a ročně zpracoval 300 000 tun cukrové řepy. Skončil v rukou Francouzů a ti ho v rámci reformy cukerního pořádku nechali zbourat. Podobně dopadly cukrovary v Kojetíně i v Němčicích na Hané a z cukerné velmoci se stal dovozce cukru. Tak asi vypadá politika Evropské unie v reálu, jedná se jen a jen o ovládnutí hospodářského prostoru a umístění jejich výrobků, v tomto případě potravin na novém území, tedy u nás. Vznešeně se tomu říká integrace nových a nových zemí do EU, která se jednoho krásného dne rozpadne. Nemyslím si, že je možné vytvořit v evropském prostoru vývojově nový typ jakéhosi Sovětského svazu v čele s politbyrem lidových, v tomto případě evropských komisařů.
Fotogalerie: - Výročí atentátu na kata českého národa
Nezbývá mně než souhlasit s názorem prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska, současného bojovníka za české zemědělství a české potraviny, který na svém blogu v jednom ze svých četných článků, týkal se dovozů zeleniny a ovoce, napsal: „Zemědělská politika EU včetně podpor je řízená k likvidaci českého zemědělství a k ovládnutí našeho trhu se zeleninou a dalšími produkty.“ Ač nerad, tak souhlasím a opakuji zde svoje konečné poznání, že současná EU, její pojetí, její praktiky je slepá ulička ve vývoji a čeká ji pád.
Materiál je publikován pod patronací prezidenta Agrární komory ČR Ing. Zdeňka Jandejska, CSc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Richter
