Po Janu Palachovi jsme si připomenuli i druhou pochodeň, Jana Zajíce. Jak jste jejich čin vnímal?

Když tohle ti kluci dělali, určitě měli představu, že svým činem nějak pohnou společností. Byl jsem mladší, když se to stalo, a myslel jsem, že to společnost změní, donutí ji k zamyšlení. Ale když jsem viděl, že to se společností nejen nepohnulo, ale ještě přišla kolaborace s prosovětským komunistickým režimem a občané ohnuli páteř a naučili se s tím takhle žít, tak to mi strašně vadilo. V roce 1974 už jsem věděl, že s tou společností nehne nic.

Do dubna roku 1969 se po Janu Palachovi a Janu Zajícovi zapálilo ještě dalších 26 lidí, ale příliš se o nich nemluví. Asi třetina z nich zemřela. Jak je tedy možné, že o nich nevíme? Je to dobrým ututláváním tehdejšího režimu nebo proč se mluví většinou jenom o Palachovi a Zajícovi?

Tak oni byli první, ostatní se potom už režim naučil ututlávat nebo nějakým způsobem znehodnocovat s tím, že šlo o jiné důvody, že ten člověk byl duševně vyšinutý a podobně. Samozřejmě se snažili paralyzovat i Zajíce i Palacha. O upozornění na jejich jména se snaží lidé, kteří se zabývají historií.

Nicméně přeci jen byl Palach originál a já jsem neměl přístup do ostatních materiálů a spisů, které o tom pojednávaly. Snažili se navléct to tak, že de-facto způsobili obecné ohrožení a zpochybnili jejich krok za každou cenu. Propaganda byla velice akční, a jak jsem slyšel od lidí, podařilo se jim tento názor infiltrovat a prosáknout společností.