V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a není to jen takové pseudovlastenectví? Jsou Češi vlastenci?

Pravé vlastenectví nemůžeme dokázat tím, že se budeme vyhraňovat vůči určité skupině lidí, ať už mají jinou barvu pleti, či jiné náboženství. Ale třeba službou v armádě, v policii. A nemusí to být jen účast v ozbrojených složkách, můžou to být dobrovolní hasiči a další organizace, jako je Sokol. Nebo také v politice, že... Je to o určité odvaze. 

Máme být jako Češi hrdí?  A jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války?

Ano, určitě máme. A je jedno, jestli jsou to veteráni z první nebo druhé světové války či z novodobých misí. Své hrdiny každodenního života ale potkáváme také kolem sebe a kolikrát o nich ani nevíme. Slouží u policie, hasičů, záchranářů, jsou tu vynikající vědci, významní podnikatelé. Ti lidi tady jsou, jenom si jich nedokážeme vážit.

Teď ke žhavé politické současnosti. Německý přístup k migrační krizi mnozí považují za příliš vstřícný. Je to podle vás způsobeno i určitým pocitem viny Němců za vyvolání druhé světové války či za holocaust?