„Když potkám Zikmunda, tak se jen hloupě směje a chřestí sirkama,“ stěžuje si Hus ve hře České nebe na scéně Divadla Járy Cimrmana. Tato v zásadě humorná poznámka, a především některá další umělecká díla připomínají dobu kostnického koncilu (1414 až 1418) jako staročeskou pohádku o „pekelníkovi, lišce ryšavé Zikmundovi Lucemburském a andělském Janu Husovi“. Pojďme se ale s historickým publicistou Čechem hlouběji zamyslet nad dějinnými souvislostmi ekumenické události, která právě před šesti sty lety skončila.

Hus navždy kacíř

„Otázka Jana Husa určitě patřila v Kostnici mezi ty klíčové, vždyť to tehdy byl nejvýznamnější kacíř Evropy, a navíc někdejší rektor Univerzity Karlovy. Světskou záštitu koncilu coby oficiální hlava křesťanstva převzal římský a uherský král Zikmund, jenž vybavil Husa glejtem, že může svobodně přijet i odjet. Samozřejmě ale musel vědět, že coby osoba světská nemůže zasahovat do církevního práva, takže omezenost dokumentu byla do očí bijící, a jistě mu bylo jasné, že totéž ví velmi dobře i Hus. Ten pozdější národovecký křik, že mu to slíbil a nedodržel, je ze středověkého právního hlediska hloupost. Zikmunda jistě příliš netěšilo, že tady Hus skončil v plamenech, ale koncil kvůli tomu rozehnat nemohl. Popřel by tím veškerou práci, kterou vykonal, aby koncil fungoval a dospěl k řešení ohledně papežského schizmatu. A kdo ví, jak dlouho by potom ještě zůstal králem,“ vypráví Zdeněk Čech, autor tetralogie Drsný střed Evropy.