Západoevropské země by si měly všimnout, jak volili „jejich“ Turci v referendu! Bývalý diplomat varuje před nebezpečím pro nás všechny

03.05.2017 18:31

ROZHOVOR „Evropská etapa Turecka končí a k moci se definitivně dostávají tradiční islámské elementy, představované dosud tureckým venkovem,“ konstatuje po minulém tureckém referendu v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz poslanec a bývalý velvyslanec Milan Šarapatka. „Referendum nepochybně posílí islámský prvek v turecké politice. Historicky byl turecký sultán také hlavou všech muslimů a Turecko se dnes opět pasuje do role ochránce všech sunnitských muslimů proti nevěřícím,“ objasňuje.

Západoevropské země by si měly všimnout, jak volili „jejich“ Turci v referendu! Bývalý diplomat varuje před nebezpečím pro nás všechny
Foto: archiv M. Šarapatka
Popisek: Ing. Mgr. Milan Šarapatka, Ph.D.
reklama

Vraťme se ještě k referendu v Turecku, které potvrdilo zvýšení pravomocí prezidenta Erdogana. Co to pro Turecko znamená?

Samotné posílení role prezidenta v Turecku by nemuselo být žádným negativním ani antidemokratickým krokem. Francii, kde mají jeden z nejsilnějších prezidentských systémů, přece také nikdo neupře, že je výsostně demokratickým státem. V Turecku však referendem skončila jedna historická etapa, období Mustafy Kemala Atatürka, období, kdy se Turecko přibližovalo k Evropě. Nyní je otázka, zda se od ní nezačíná opět vzdalovat. A já se obávám, že ano, že tento proces už začal. Turecko pod vládou Erdogana, ať již v roli premiéra, nebo nyní prezidenta, dávno přestalo mít skutečnou ambici vstoupit jako právoplatný člen do Evropské unie. Místo toho buduje již delší dobu své pozice na Středním východě a ve Střední Asii a snaží se v tomto regionu vystupovat jako regionální mocnost.

Na první pohled je to úspěch pro prezidenta Erdogana. Je pro něj ale nějakým problémem, že referendum dopadlo poměrně těsně?

Je to pravda. Padesát jedna procent pro reformu ústavy není ve srovnání s předchozími tureckými volbami pro Erdogana žádné velké vítězství. Znamená to také, že skoro 10 % voličů Erdoganovy strany AKP bylo proti změnám ústavy a že AKP není zase tak loajální, jak předpokládal (může to být zárodek budoucího velkého problému). K tomu je třeba ještě přičíst, v jakých podmínkách mohla vést kampaň opozice, kdy byli její představitelé, s odvoláním na trvající výjimečný stav, šikanováni a zavíráni do vězení nebo milion tři sta tisíc neoznačených hlasovacích lístků. Přičemž  Erdogan vyhrál pouze o jeden milion sto tisíc hlasů! Prostě výsledek nic moc. Těsnému vítězství Erdogana paradoxně pomohl principiální zákaz západoevropských vlád volební agitace mezi „jejich Turky“. Uvádí se, že až 10 % voličů zejména na tureckém venkově to považovalo za vměšování Západu, a proto podpořilo změny ústavy. Jsem si však  jist, že těsné vítězství na procesu změn v Turecku nic nezmění. Evropská etapa Turecka končí a k moci se definitivně dostávají tradiční islámské elementy, představované dosud tureckým venkovem.

Změní se tím nějak pozice Turecka vzhledem k NATO?

To je otázkou, ale jsem přesvědčen, že ano. Turecko se stalo členem NATO proto, aby bylo protiváhou ambicí tehdejšího Sovětského svazu na Středním východě. Disponuje druhou největší armádou Aliance (a největší v Evropě). Sovětský svaz ale zmizel v propadlišti dějin a Turecko snažící se srovnat krok se západními demokraciemi také. Dnešním tureckým strategickým zájmem již není zadržovat neskromný geostrategický apetit SSSR, ale budovat si v regionu pozici velmoci bez ohledu na zájmy západních spojenců. O tom svědčí aktivity Turecka v okolních zemích, ať již v Iráku, nebo v Sýrii, ve kterých bojuje místo s Islámským státem zejména proti kurdským silám. To je ale kamenem úrazu, neboť Kurdové jsou fakticky jediným relevantním spojencem Spojených států v boji s ISIS.

Jak zareaguje či by měla zareagovat Evropa?

Jedná se o vnitřní vývoj v Turecku a Evropa by podle mého neměla reagovat vůbec nijak. Doby, kdy si evropské mocnosti hrály na Pána Boha, malovaly barevné linie na mapách Středního východu a dělily si Osmanskou říši (dohoda Sykes–Picot, 1916), již dávno minuly. Čeho by si naopak západoevropské země měly všimnout, je, jakým způsobem volili v referendu jejich Turci. Velká většina totiž v referendu podpořila nacionalistické a velmocenské snahy prezidenta Erdogana. To svědčí podle mého o tom, že jejich loajalita vůči hostitelským zemím je mizivá a že se stále cítí více Turky než Němci, Holanďany nebo Rakušany. To je ta úspěšná integrace imigrantů, kterou nám stále předhazují?



Jaký teď bude osud migrační dohody?

Nemám o ni velký strach. Prezident Erdogan sice vyhrožuje jejím vypovězením, ale to je asi tak všechno, co může udělat. Faktem je, že dostává od Evropské unie nemalé prostředky na udržování uprchlických táborů na tureckém území. A druhým ještě vážnějším faktem je, že balkánská cesta do Evropy je prakticky uzavřená. Tranzitní státy na její trase již nastavěly tolik plotů a zábran, že se stala fakticky neprostupnou. Imigranti to dobře vědí, a proto nejspíše zůstanou tam, kde jsou, v Turecku, nebo se alespoň budou snažit vydat jinou cestou.

V tureckém referendu proti sobě názorově stály, jako je to obvyklé i jinde, velká města a venkov. Nakonec referendum rozhodli Turci žijící mnohdy dlouhá léta v těch nejvyspělejších západních demokraciích, kteří hlasovali proti demokracii. O čem to podle vás svědčí?

Atatürkovo Turecko bylo snahou poevropštit a povznést zaostalou asijskou islámskou zemi. Určitě se to za těch skoro sto let v mnohých oblastech podařilo. Turecko je dnes silnou ekonomikou s dopravní infrastrukturou, kterou by mu mohly některé evropské země možná závidět. V Istanbulu a jiných velkých tureckých městech můžete žít stejně dobře jako v Evropě, v určitých ohledech i lépe. Venkovské oblasti Turecka si ale zachovaly z velké části svůj původní charakter. Zaostalost, islám, asijský způsob myšlení. Potřebu vzhlížet k velkému sultánovi. Tento venkov v referendu vyhrál a nepochybuji, že autority vůdce (sultána) se mu po změně ústavy dostane vrchovatě.

O evropských Turcích jsem se již zmínil. Výsledek jejich hlasování vnímám jako signál jejich loajality vůči Turecku a současně jejich nedostatečné integrace v hostitelských zemích. Poskytování dvojího občanství jim umožňuje využívat veškerých výhod občana Evropské unie a současně se ztotožnit s dnešní protievropskou politikou Erdogana. Považuji to za nebezpečné pro nás pro všechny.

Ovlivní tohle nějak válku v Sýrii? Jakou roli v ní vlastně Turecko hraje?

Turecko až dosud sehrálo v syrské válce velmi neblahou roli. V některých jejích fázích skrytě, nebo i zcela veřejně podporovalo expanzi ISIS na syrské území. V současné době, kdy se ukazuje, že ISIS ze svých pozic ustupuje a prohrává, již podpora není tak zřejmá a Turecko se formálně přidalo k protiislamistické koalici. I zde však má na zřeteli především své vlastní zájmy a místo ISIS bojuje více proti Asadovým silám a především pak proti Kurdům. Ti pro Turecko představují hlavního nepřítele, neboť se již desítky let snaží o vytvoření vlastního státu, zčásti právě na úkor Turecka. A protože se zdá, že na území Iráku a v Sýrii se jim to podaří, Turecko je o to nepříčetnější.

Referendum nepochybně posílí islámský prvek v turecké politice. Historicky byl turecký sultán také hlavou všech muslimů a Turecko se dnes opět pasuje do role ochránce všech sunnitských muslimů proti nevěřícím a různým heretikům, jako jsou šíité nebo třeba syrští alavité.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Oldřich Szaban
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kalousek s Babišem v boji o Hrad? Expert připomněl Fica. A také Kalouskova přítele

4:43 Kalousek s Babišem v boji o Hrad? Expert připomněl Fica. A také Kalouskova přítele

ROZHOVOR O odcházení Miroslava Kalouska si ParlamentníListy.cz povídaly s politologem Petrem Sokolem…