Vraťme se ještě k referendu v Turecku, které potvrdilo zvýšení pravomocí prezidenta Erdogana. Co to pro Turecko znamená?

Samotné posílení role prezidenta v Turecku by nemuselo být žádným negativním ani antidemokratickým krokem. Francii, kde mají jeden z nejsilnějších prezidentských systémů, přece také nikdo neupře, že je výsostně demokratickým státem. V Turecku však referendem skončila jedna historická etapa, období Mustafy Kemala Atatürka, období, kdy se Turecko přibližovalo k Evropě. Nyní je otázka, zda se od ní nezačíná opět vzdalovat. A já se obávám, že ano, že tento proces už začal. Turecko pod vládou Erdogana, ať již v roli premiéra, nebo nyní prezidenta, dávno přestalo mít skutečnou ambici vstoupit jako právoplatný člen do Evropské unie. Místo toho buduje již delší dobu své pozice na Středním východě a ve Střední Asii a snaží se v tomto regionu vystupovat jako regionální mocnost.

Na první pohled je to úspěch pro prezidenta Erdogana. Je pro něj ale nějakým problémem, že referendum dopadlo poměrně těsně?

Je to pravda. Padesát jedna procent pro reformu ústavy není ve srovnání s předchozími tureckými volbami pro Erdogana žádné velké vítězství. Znamená to také, že skoro 10 % voličů Erdoganovy strany AKP bylo proti změnám ústavy a že AKP není zase tak loajální, jak předpokládal (může to být zárodek budoucího velkého problému). K tomu je třeba ještě přičíst, v jakých podmínkách mohla vést kampaň opozice, kdy byli její představitelé, s odvoláním na trvající výjimečný stav, šikanováni a zavíráni do vězení nebo milion tři sta tisíc neoznačených hlasovacích lístků. Přičemž  Erdogan vyhrál pouze o jeden milion sto tisíc hlasů! Prostě výsledek nic moc. Těsnému vítězství Erdogana paradoxně pomohl principiální zákaz západoevropských vlád volební agitace mezi „jejich Turky“. Uvádí se, že až 10 % voličů zejména na tureckém venkově to považovalo za vměšování Západu, a proto podpořilo změny ústavy. Jsem si však  jist, že těsné vítězství na procesu změn v Turecku nic nezmění. Evropská etapa Turecka končí a k moci se definitivně dostávají tradiční islámské elementy, představované dosud tureckým venkovem.

Změní se tím nějak pozice Turecka vzhledem k NATO?

To je otázkou, ale jsem přesvědčen, že ano. Turecko se stalo členem NATO proto, aby bylo protiváhou ambicí tehdejšího Sovětského svazu na Středním východě. Disponuje druhou největší armádou Aliance (a největší v Evropě). Sovětský svaz ale zmizel v propadlišti dějin a Turecko snažící se srovnat krok se západními demokraciemi také. Dnešním tureckým strategickým zájmem již není zadržovat neskromný geostrategický apetit SSSR, ale budovat si v regionu pozici velmoci bez ohledu na zájmy západních spojenců. O tom svědčí aktivity Turecka v okolních zemích, ať již v Iráku, nebo v Sýrii, ve kterých bojuje místo s Islámským státem zejména proti kurdským silám. To je ale kamenem úrazu, neboť Kurdové jsou fakticky jediným relevantním spojencem Spojených států v boji s ISIS.

Jak zareaguje či by měla zareagovat Evropa?

Jedná se o vnitřní vývoj v Turecku a Evropa by podle mého neměla reagovat vůbec nijak. Doby, kdy si evropské mocnosti hrály na Pána Boha, malovaly barevné linie na mapách Středního východu a dělily si Osmanskou říši (dohoda Sykes–Picot, 1916), již dávno minuly. Čeho by si naopak západoevropské země měly všimnout, je, jakým způsobem volili v referendu jejich Turci. Velká většina totiž v referendu podpořila nacionalistické a velmocenské snahy prezidenta Erdogana. To svědčí podle mého o tom, že jejich loajalita vůči hostitelským zemím je mizivá a že se stále cítí více Turky než Němci, Holanďany nebo Rakušany. To je ta úspěšná integrace imigrantů, kterou nám stále předhazují?