Rok 2018 byl na domácí politické události dost bohatý. Volili jsme prezidenta, konaly se komunální a senátní volby, vznikla nová vláda. Čím to, že i druhá přímá volba hlavy státu vyvolala takové emoce jako první zvolení Miloše Zemana? Je to způsobem volby, že je do ní každý občan vtažen na rozdíl od předchozího parlamentního rozhodování, nebo to je především osobou vítěze?
Prezident je mimo jiné symbolická figura. A ONI pomalu ztrácejí půdu pod nohama. Porazit Miloše Zemana byl proto JEJICH naléhavý zájem. Jenže nejméně vadit šéfům akademických ústavů a rozdělovat peníze v Akademii věd není kvalifikace postačující pro oslovení váhajících voličů – jak se ukázalo. Hezky to vystihla jedna moje bývalá kolegyně: „Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset volit Miloše Zemana.“ ONI ještě mnohé ovládají, zejména Český rozhlas a Českou televizi, ale mohli se přesvědčit, že ani to nestačí. Mně dělají starosti příští volby. Najdeme důstojného kandidáta, nebo strpíme nějakého „kisku“? Miloš Zeman společnost nerozděluje, ta je rozdělená a nevím, jaké vnější ohrožení by muselo nastat, aby byla sjednotitelná. Současný prezident je při všech výhradách osobou, která nepanáčkuje na zapískání. V Evropské unii patří k výjimkám. Naštěstí, ale stačit to nebude.
V protestech proti své osobě si s prezidentem vůbec nezadal premiér Andrej Babiš. Jeho kritici mu mimo jiné vyčítají předlistopadovou minulost, kauzu Čapí hnízdo, střet zájmů a evropské dotace pro Agrofert v době, kdy stojí v čele vlády, kumulaci politické, ekonomické a mediální moci, ale i to, že se jeho kabinet opírá o podporu komunistů. Své odpůrce rozlítil i prohlášením, že nikdy neodstoupí. Diskvalifikuje ho něco z uvedeného z výkonu funkce premiéra, nebo jako vítěz voleb a s důvěrou Sněmovny má na tuto funkci „právo“ a pouliční protesty proti němu jsou bezpředmětné?
Říci v pravou chvíli „Nikdy neodstoupím!“ je přece krásně demoralizující pro soupeře. Rozlícení je ještě víc shazuje... Nemáme zákon, který by miliardářům zakazoval koupit si vlastní politickou stranu. V antických Athénách mohl být ostrakizován každý, jehož vliv by ohrožoval demokracii. Jenže Andrej Babiš dělá, co může, a drtivě vítězí. Ani nepotřebuje překračovat demokratická pravidla. Čím více se jeho oponenti vztekají, tím více ukazují svoji neškodnost. Každý má právo ANO v demokratických volbách porazit. Jenže tradiční pravice už dokázala, co dokáže, tradiční levice dokazuje, že ustoupila natolik, že už nemá co nabídnout, a tak zbývá Velký Pragmatik, nedostatečně diagnostikovaní Piráti a mainstreamem ostrakizovaný Okamura. Skutečných osobností pramálo. Přitažlivý program není vidět. V případě jedněch neexistuje, v případě jiných není na očích.
Psali jsme:
Jak lze na první rok vládnutí kabinetu Andreje Babiše pohlížet? Bylo líp, jak slibuje slogan hnutí ANO? Projídáme budoucnost, jak státní rozpočet a údajné rozhazování vlády tepe opozice?
ONI budoucnost prožrali už dávno, dnes už se jen paběrkuje. V některých ohledech může být líp, v jiných a pro jiné bude hůř. Jak se říká, sliby se slibují, blázni se radují.
Prezident a premiér jsou nejčastěji zmiňováni, když se mluví o tom, že česká společnost je rozdělená. Byla v minulosti svornější? Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš viníky, že národ není jednotný? Nebo ti, co se nedovedou smířit s prohrou? Nebo média, která spory a konflikty ještě více podněcují? Nebo někdo jiný?
Společnost byla, je a bude rozdělena zájmy. Nové je jen to, že stále více lidí si své zájmy uvědomuje. Probrali se z fascinace velkými slovy a nereálným očekáváním. Těžko dnes přijít s uvěřitelnými sliby. Většinu národa, dokud je ještě aspoň trochu národem, sjednotí spíš pocit reálného ohrožení. Ohrožení je, pocit zatím u podstatné části populace chybí. Snaha aktivistických médií, která ovládají ONI, se mi jeví jako kontraproduktivní. Jak se říká ve skupinové psychoterapii, zatím dochází k „městnání tenze“.
Ing. Miloš Zeman
Podobné lamentace jako nad rozdělenou společností zaznívají i nad tím, že je naše demokracie v ohrožení. Vnímáte rovněž takové nebezpečí, a v čem především spočívá?
Demokracie je v ohrožení vždy. Jak pravil, tuším Pinochet, demokracie má v sobě zárodek svého zániku. „Demokracie“ se jeví jako demokracie, pokud nejsou zájmy skutečně mocných identifikovány jako rozporné se zájmy lidu. Pak začne demokracie vadit, už ji nelze předstírat. Andrej Babiš to, co zbylo z demokracie, neohrozí, ani kdyby chtěl, Miloš Zeman demokracii ohrozit nikdy nechtěl, bez ní by nebyl zvolen, demokracii neohrožují ani ti, kteří nechtějí respektovat, že byl demokraticky zvolen. Ohrožení demokracie přichází od špiček nadnárodních korporací a od těch, kteří jim vědomě či nevědomě slouží.
Z volených zástupců lidu jsou v Česku bezesporu nejvíce stranou pozornosti europoslanci. Jen ve chvíli, kdy někteří z české jedenadvacítky hlasují spíše v zájmu Bruselu než vlastní země, nejčastěji jsou zmiňováni Jaromír Štětina, Stanislav Polčák či Luděk Niedermayer, se o ně trochu zvýší zájem. Co si o našich zástupcích v Evropském parlamentu myslíte?
O některých si nemyslím nic dobrého, například o těch jmenovaných. Jak napsal Gabriel Laub: „Posaďte je do první řady a budou tleskat čemukoli.“ Některým europoslancům bych dal spíše plusové znaménko a některé blíže neznám. Osobně znám jen některé, nejvíce Jana Kellera, který tam napříště, bohužel, už nebude.
Koncem května se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Jsou v české společnosti takové nálady, aby poslala tentokrát do Bruselu sestavu bez eurohujerů, případně minimalizovala jejich počet, ale takové zástupce, kteří by hájili hlavně její zájmy?
Europoslance nominují politické strany. Teoreticky mohou vzniknout nějaké nové, ale je vyloučeno, aby získaly potřebný vliv. V ČR se už nic převratného nestačí stát. Nečekám významnější změnu. Tu by mohla představovat SPD, ale bude systematicky upozaďována. Největší příležitost k manipulacím veřejným míněním „českého národa“ stále mají Český rozhlas a Česká televize, tedy ti, kteří se jich zmocnili a nakládají s nimi, jako by byly jejich.
Vzhledem k nástupu nejrůznějších hnutí v členských zemích EU, která nynější Unii nejsou příliš nakloněna, je reálné, že by se Evropská unie z nynějšího chrliče příkazů a zákazů mohla změnit v něco, co by svým členům dalo více volnosti a povolilo jim trochu tu svěrací kazajku?
Ne, to není reálné. Vládci Evropské unie se dosazují sami a nezmění se. Dokážou ale svých chováním vyvolat velkou nelibost, a ta už nejméně dva roky narůstá. Rozpad EU je ale záležitostí řady let, i když rozkol existuje a rozpad už začal. Oni jsou jasně odhodláni zničit národní státy a od toho neustoupí.
Česká republika čelí už nějakou dobu kritice z EU, že se „nestaví dobře“ k migrační krizi. Dokonce belgický premiér Charles Michel týden před svou demisí prohlásil, že země V4 svým postojem k migraci vyvolávají otázku, zda by měly zůstat v schengenském prostoru. Česko bylo jednou z pěti zemí, které hlasovaly proti přijetí Globálního paktu OSN o migraci, pakt o uprchlících ale podpořilo, ačkoli měl Andrej Babiš jiný názor než ministr zahraničí Tomáš Petříček. Jak si tohle vysvětlit? Není to signál ke změně českého postoje k těm, kteří přicházejí nyní do Evropy ze Sýrie, z Afriky i odjinud, a byla by taková změna namístě?
Země V4 možná vypadnou z schengenského prostoru, ale ještě dříve to, co zbývá z Belgie, přestane být Belgií. Pakty jsou deklarace. Důležité je, co se stane, až vznikne tlak na praktické naplňování deklarací. Andrej Babiš se po stopadesáté v životě snaží, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Petříček se jen snaží, aby se vlk nažral. S vlkem stojí a padá. Odpor proti masovému příchodu neuplatnitelných a už i jen tím nebezpečných lidí se nezmírní. Naopak. Propagátoři imigrace začnou zalézat do děr. O to bych se vsadil.
Šéf české diplomacie Tomáš Petříček sklidil koncem roku z vícero stran kritiku za vyjádření svého úřadu, že české ministerstvo zahraničí považuje zákon o banderovcích za záležitost Ukrajiny. Jeho spolustraník a bývalý první místopředseda ČSSD Michal Hašek reagoval, že se jako občan České republiky za takové stanovisko stydí, protože je urážkou oběti banderovců za války i po válce, včetně Čechů a Slováků. Jak na vás dodatečně jmenovaný ministr za dva a půl měsíce ve funkci zatím působí?
Sdílím stanovisko Michala Haška, a to bez ohledu na oběti banderovců v Čechách a na Slovensku. Stačí oběti polské, ruské a židovské, stačí evidentní fašismus a kolaborace s nacismem. Pan Petříček na mě působit nemůže, ani já bohužel nemohu působit na něj, jinak bych působil, aby zmizel.
JUDr. Michal Hašek
Co byste přál České republice do nového roku? Kam bychom měli v roce 2019 směřovat?
Měli bychom co nejvíce zůstat národním státem. Nemíním národ ve smyslu genetickém, to je zejména ve střední Evropě naprostý nesmysl. Myslím „politický národ“, myslím lidi, kteří se hlásí k tradicím národní kultury a chtějící nadále tvořit komunitu, která zastává společné zájmy na společně obývaném území. Měli bychom, co nejvíce to půjde, prosazovat „politiku všech azimutů“ a nenechat se vtáhnout do her velmocí. To znamená co nejvíc se zbavit jejich sluhů. Přál bych České republice, aby se to podařilo, protože jinak dlouho nepřežije.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
