Jste rovněž novinář-publicista (Novinyceske.cz). Když jsme se bavili neformálně, uvedl jste něco v tom smyslu, že na jedné straně jsou tu média vlastněná podnikateli typu Andreje Babiše, u nichž se neočekává nestrannost, není špatné je kritizovat, jejich vlastníky subjektivně hodnotit, a i morálně odsoudit v roli „publicisty-soudce“. Na druhou stranu ani absolutní liberálnost a odmítání cenzury, což je cesta například ParlamentníchListů.cz, není úplně vaše gusto. Jak to je?

Na začátek bych rád uvedl, že se za novináře nepovažuji. Mám jen občas nutkání vykřičet do „světa“ nějaký svůj názor. K vaší otázce:  Kdo od novin vlastněných českými oligarchy očekává nestrannost? Rozhodně ne jejich čtenáři. Kritizovat a ukazovat na konkrétních případech, jak probíhá mediální manipulace, je samozřejmě správně a zcela na místě. A nebavíme se zde pouze o médiích Andreje Babiše. Mám velmi silné podezření, že zde existuje nepsaná dohoda mezi klíčovými hráči na trhu. Sami vlastníci médií rádi říkají, že drží atomové kufříky. Média nekoupili za účelem zisku. Koupili je za tím účelem, aby noviny psaly „pravdu“ – tu jejich pravdu.

Navíc zde probíhá něco velice nebezpečného – mohu mít výhrady k tomu, že Bakala nebo Křetínský vlastní média. Nicméně tito pánové zatím nejsou v politice, na rozdíl od Andreje Babiše. Ten porušuje zcela základní principy fungování demokracie – dělbu moci a její kontrolu. Ukažte mi jediného politika na západ od nás, který by si tohle dovolil.

ParlamentniListy.cz jsou pro mě jedním ze symbolů doby. Symbolem toho, jak je v česku vnímána demokracie. Všichni známe naše práva. Právo říkat, co chceme, právo na svůj názor, na vyjadřování se. Málokdo ale zná také povinnosti a pravidla, která k demokracii rovněž patří. Co je v pořádku na zveřejňování prokazatelných lží? Kde je zodpovědnost ke čtenáři? Kde jsou základní pravidla žurnalistiky? A vůbec nemluvím o cenzuře témat nebo jiných názorů. Problém je v tom, že jednotlivé nepravdy nejsou následně nějakým komentátorem podrobeny kritickému myšlení, polemice. Nepracuje se s nimi, a tak zůstávají před čtenářem nerozkryty. A jak všichni víme, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Asi je těžké najít správnou hranici, vybalancovat svobodu slova a nedostat se k cenzuře, která je už malým krokem pryč od demokratického smýšlení. Říká se, že „svoboda slova končí tam, kde začíná trestný čin“… Ale kde začíná cenzura?