Zajímala jste se někdy nějak aktivně o politické dění u nás?

Již od malička jsem byla konfrontována se dvěma „světonázory“. Můj děda muzikant byl velmi levicově zaměřený, prošel koncentračním táborem v Terezíně a po válce se vrátil s podlomeným zdravím. Můj otec, kterého jsem jako malá holka samozřejmě milovala, komunisty nenáviděl. Když jsem trochu vyrostla, poslouchala jsem s otcem Svobodnou Evropu. Znělo nám to tenkrát jako rajská hudba. Dnes si samozřejmě uvědomuji, že to byla prakticky stejná propaganda jako ta bolševická, ale tenkrát jsme to tak nechápali a těšili jsme se, že socialismus padne a budeme se mít jak v ráji. Jako hudebnice jsem byla vždy zvyklá starat se o sebe sama a vždy jsem si cenila svobody tvořit, koncertovat a cestovat.

Jak jste prožívala rok 1989?

Na konci osmdesátých let jsem přijala nabídku populární skupiny Schovanky a stala jsem se jejich zpěvačkou. Jezdily jsme hodně do zahraničí, a to pro mě znamenalo nejen profesní růst, ale i možnost poznávat „Západ“. O to víc jsme se v roce 1989 těšili na svobodu a s manželem jsme nadšeně chodili na demonstrace. Dobře si pamatuji, že naprostá většina lidí tehdy nestála o návrat tvrdého kapitalismu, který si ještě mnozí, podobně jako můj děda, pamatovali z první republiky. Václav Havel nás ale ubezpečoval, že nic takového nehrozí. Pravda je, že výrazný růst životní úrovně se po revoluci ještě zrychlil a všichni jsme byli šťastní. Časem jsem začala chápat, že to pozlátko kapitalismu fakticky drží Čína svou obrovskou levnou produkcí a také rostoucí astronomické dluhy všech západní zemí.