Atentát na Heydricha byla diverzní operace československých výsadkářů za druhé světové války, během které byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni dvojicí československých výsadkářů Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii.
Psali jsme:
Unikátní záležitost pomohla obnovit hranice státu
Podle historika Stehlíka byl atentát v rámci dějin druhé světové války unikátní věcí a nikomu se nepovedlo zlikvidovat tak vysoce postaveného pohlavára mocností Osy. Navíc tento čin zlepšil postavení ČSR v mezinárodní politice a napomohl uhájit integritu území a zrušení platnosti Mnichovské dohody.
„V tomto ohledu jsme naprosto výjimeční, protože žádnému jinému odbojovému hnutí, a to ani Rusům, Jugoslávcům či Polákům, se nic podobného nepodařilo. Takhle vysoce postaveného nacistu se podařilo zlikvidovat pouze Čechovi a Slovákovi. Za komunismu nás ve škole učili, že atentát na Heydricha jako čin individuálního teroru žádný význam neměl a vedl jen ke ztrátám na lidských životech. Já i kolegové z Vojenského historického ústavu jsme přesvědčeni o naprostém opaku. Teprve po provedení atentátu a po tom bestiálním vraždění, které tu nacisté rozpoutali, po vyhlazení Lidic a Ležáků, Velká Británie a Francie odvolaly své podpisy pod Mnichovskou dohodou. Uhájení víceméně předmnichovských hranic beru jako hlavní výsledek atentátu, protože do té doby se opravdu mohlo stát, že bychom byli mezi vítěznými mocnostmi, ale bez našeho pohraničí. Zůstali bychom takovým tím okleštěným paskvilem,“ říká pro ParlamentníListy.cz podplukovník Stehlík.
Milník dějin. Heydrich možným nástupcem Hitlera
Podle Stehlíka patří tato událost k největším milníkům českých dějin, jako byly třeba bitva na Moravském poli, na Bílé hoře, u Zborova, Mnichov 1938 a tak dále. „Tento akt patří k největším milníkům našich dějin. Ukázal, že Češi nebyli zbabělci, že Češi nejsou zbabělci, že jsme měli lidi, kteří byli ochotni provést takovou akci i za cenu nasazení a ztráty svého života. To se netýká jen Gabčíka a Kubiše a dalších parašutistů, ale desítek a stovek takzvaně obyčejných, ale já vždy zdůrazňuji, že neobyčejných lidí, civilistů, českých vlastenců, kteří jim poskytli úkryt a podporovali je v jejich přípravách, ačkoli věděli, že mohou ztratit život a mnohdy ho ztratili, a bez jejichž pomoci by se taková akce nemohla uskutečnit. To není jen Gabčík a Kubiš. To je i Zelenka-Hajský, rodina Moravcova, rodina Svatošova, Khodlovi a celá řada dalších. Je to čin českého národa proti teroru. Je to poprava tyrana, jeden z nejsilnějších momentů, který patří do národních dějin,“ míní Stehlík.
Velikost činu si podle historika uvědomují i v zahraničí: „Před lety jsem měl v ruce středoškolskou učebnici pro střední školy v USA a zde bylo zdůrazněno, pokud jde o druhou světovou válku v Evropě, jen pár věcí, a to porážka Německa u El Alamejnu v Africe, vítězství Rudé armády u Stalingradu, vylodění spojenců v Normandii a právě atentát na Heydricha. I ve světě si uvědomují, jak obrovský čin se nám povedl. To, že byl zastupující říšský protektor, vyvolává dojem, že byl funkcionářem druhé kategorie, ale opak je pravdou. On byl mužem, který byl pánem nad životem a smrtí nejen v Protektorátu, ale on byl zároveň šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). On rozhodoval o životě a smrti v Říši i na všech okupovaných územích. V případě smrti Adolfa Hitlera patřil k úzkému okruhu čtyř, pěti pretendentů na následnictví po Hitlerovi. Likvidace Heydricha, který stál i za Konečným řešením židovské otázky, za vyvražďování milionů evropských Židů, je pozitivním příspěvkem našeho národa k dějinám Evropy,“ zdůraznil ParlamentnímListům.cz vojenský historik.
Psali jsme:
Měli jsme dobrý odboj
Stehlík naprosto odmítá hlasy některých revizionistů, které říkají, že Češi byli během okupace národem zbabělců a kolaborantů. Podle Stehlíka se ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy vůbec nemáme za co stydět.
„Takový obraz, který občas vytváří naše média a naši publicisté, je naprosto zavádějící. Pokud si vezmeme český odboj na území Protektorátu Čechy a Morava, tak je to odboj, který snese ta nejpřísnější kritéria. Máme tam mnoho popravených, máme podzemní armádu, která bojovala, máme sokoly, máme skauty, z nichž mnozí skončili na popravištích. Takové ty zjednodušující teze, že hrdiny byli pouze ti, kteří šli za hranice, a že zbytek národa doma kolaboroval, může říkat jen někdo, kdo je neinformovaný nebo hloupý. Domácí fronta v Protektorátě byla často daleko nebezpečnější než ta fronta zahraniční. Uvědomovali si to i zahraniční vojáci, kteří zaznamenali to vraždění po atentátu. Četl jsem deník od vojáka od Tobruku, kde píše, že dnes je ta válka úplně jiná. V první světové válce byli hrdiny legionáři v zahraničí, ale dnes je tím hrdinou národ doma. Bylo mnoho případů, kdy důstojníci chtěli odejít bojovat do zahraničí, ale dostali rozkaz, že jich bude potřeba zde v okamžiku národního povstání. Zůstali zde a často pak byli popraveni,“ vysvětluje Stehlík.
Psali jsme:
Nejsme národ kolaborantů
„Tvářit se, že my jsme byli národ kolaborantů, je v rozporu s historickou skutečností. Nevím, komu slouží zdůrazňování a opakování takových lží,“ zdůrazňuje Stehlík. Kolaborace zde sice také existovala, ale nebyli jsme v kolaboraci nějak výjimeční. Je řada států, které na tom byly s kolaborací mnohem hůře.
„V takových zemích, jako jsou Francie, Nizozemí, Belgie procento kolaborace bylo mnohem vyšší. Všechny tyto země se tváří jako velmi odbojové, ale my na rozdíl od nich nemusíme řešit jeden zásadní problém: neměli jsme jednotky SS, neměli jsme žádné jednotky, které by šli po boku německé armády do dobyvačné války. Francouzi, Belgičané, Nizozemci měli desetitisíce příslušníků těchto národů, kteří bojovali pod vlajkou s hákovým křížem, pod runami SS. Oni se tváří, že vše je v pořádku a my budeme ze sebe dělat kolaboranty?“ říká Stehlík.
Podle něho je třeba tyto věci dalším generacím připomínat: „Nejsem příznivcem nějakého vtloukání do hlavy, ale měli bychom o tom s dětmi hovořit. Přednáším dětem a studentům a ty otázky od nich jsou často velmi zajímavé, trefné, směřující k problému. Musí se jim to podat zajímavě. Začnete jim vyprávět konkrétní příběhy hrdinů, kteří často byli jejich věku. Jindřišce Novákové, která odvedla zakrvácené Kubišovo kolo, bylo 14 a půl a za půl roku na to byla zavražděna nacisty v Mauthausenu. Vždy říkám, že máme tolik hrdinů, že kdyby ty příběhy dostal do rukou Hollywood, tak má na několik století co točit. Nemáme se za co stydět, hrdinů máme spoustu. Řada příběhů ale není veřejnosti známa. Je třeba to prezentovat nenásilnou formou a tudy vede cesta k vlastenectví a uvědomění si národní identity a že být příslušníkem českého národa rozhodně není něco, za co by se měl člověk stydět, a naopak by na to měl být hrdý.“
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
