Pokud se ukáže, že se Roman Janoušek před převzetím obvinění z rukou české policie vypařil, bude to další rána pro důvěru českých občanů ve fungování tohoto státu. Od začátku je případ několikanásobného opileckého trestného činu pana Janouška lidmi velmi pozorně sledován. Většina pozorovatelů si proto klade otázky typu: Nakládala by policie stejně s jakýmkoli jiným občanem? Bude na nás pan Janoušek dělat ze zahraničí dlouhý nos stejně jako třeba Radovan Krejčíř nebo Tomáš Pitr?

Není divu, že vznikají pochybnosti o standardním postupu. Samotný fakt, že Janoušek před policisty z místa činu utíkal, přece něco vypovídá o jeho přístupu k odpovědnosti za vinu. Bylo správné pustit po třech hodinách tohoto vlivného pseudopodnikatele na svobodu, když je velmi pravděpodobné, že má část majetku v zahraničí?

U nás je zvykem označovat pana Janouška za lobbistu (což staví všechny legitimně a legálně fungující lobbisty do nepříznivého světla). Lobbisté mají v popisu práce ovlivňovat. Konkrétně ovlivňují legislativu či jiná závazná rozhodnutí ve prospěch nějaké firmy nebo zájmové skupiny. Proč si státní zástupce myslel, že u pana Janouška je riziko ovlivňování v jeho trestní věci tak malé, že je možné jej ihned propustit?