S lítostí a obavami sleduji, jak se naše společnost dopouští postupné a možná i cílené likvidace domovů pro ohrožené děti. Z křesla mne nadzvedávají argumenty v duchu „státní rozpočet nemůže...“, „pěstounská péče má prioritu...“, „Klokánky dlouhodobě nevykazují efektivní hospodaření...“ apod. Vždy a všude platí výrok anglického dramatika přelomu 19. a 20. st. George Bernarda Shawa, které svou moudrostí zlidovělo: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Věřím, že všechno má své řešení, ale když není vůle, či řekněme snaha, není možnost najít oboustranně vyhovující, či alespoň momentální východisko ze situace. V případě Klokánků a dalších domovů pečujících o ohrožené děti mám ale obavu, že o řešení bylo dávno rozhodnuto. Jen ke společnému stolu bohužel nebyly přizvány všechny zúčastněné strany a tím pádem ani nemohly být prodiskutovány všechny skutečnosti a především argumenty pro a proti. V tomto případě dnes zcela nepochopitelně stojí proti sobě v „boji na život a na smrt“ dva koncepty péče a výchovy: azylové domovy pro ohrožené děti a pěstounská péče. Nemají stejné nebo srovnatelné (ekonomické) podmínky, nemají stejnou nebo podobnou politickou podporu (sympatie), ve finálním výsledku vlastně ani nemají zcela totožnou cílovou skupinu dětí (podle statistik Asociace krajů pěstouni preferují malé děti, zdravé děti, děti z majoritní společnosti...). Přesto je jeden upřednostňován druhému s efektem likvidace druhého.

Finanční, tedy existenční. Nerad bych soudil všechny pěstouny podle jednoho metru, ale na základě odborných diskusí ve mně roste obava, že se z pěstounské péče pomalu ale jistě stává byznys pro doprovázející organizace pěstounů. Táži se PROČ? V ČÍM ZÁJMU? resp. PROČ PRÁVĚ NA ÚKOR Klokánků a dalších podobně zaměřených organizací? Vždyť také ony fungují v zájmu a pro blaho bezbranného dítěte, jež se ne vlastní vinou ocitlo v ohrožení svého dětského snu a především zdravého vývoje v kruhu funkční rodiny!