Zbyli tedy pouze dva. Beneš byl jednoznačně favorizován Paříží a Baťu by rádi viděli, coby prezidenta, vládnoucí kruhy v Londýně. Tím stála „levice“ (Paříž + Beneš) proti „pravici“ (Londýn + Baťa).

Současně se v sousedním Německu dostali k moci nacisté a v Londýně dospěli k názoru, že pro ČSR bude důležité najít nějaký modus vivendi s Hitlerovským režimem. Jako politický “most“ mezi ČSR a Německem se jim jevila osobnost Tomáše Bati. Na rozdíl od Masaryka a Beneše byli Tomáš a Jan Baťa již tradičně v Německu velice oblíbeni a populární.

Vliv Velké Británie na evropském kontinentě rapidně sílil, neboť Francie sama o sobě nebyla schopna německé Třetí říši mocensky konkurovat. Přesto zůstávala ČSR francouzským protektorátem a levicové vlády v Paříži jí v žádném případě nehodlaly vydat do sféry vlivu anglických lordů.

Londýn se totiž právem domníval, že velkoprůmyslník Baťa se snadněji dohodne s Berlínem než národní šovinista a polokomunista Beneš, či již značně senilní Masaryk. Spojené království též vidělo v Baťovi jakousi symbolickou „pochodeň antibolševismu“ a k Benešovu koketování se Sovětským svazem se stavělo velice nedůvěřivě.

Podle naléhavého přání Paříže, prezident Masaryk přesto „odpapouškoval“, coby svého následovníka Edvarda Beneše, přestože bylo všeobecně známé “veřejné tajemství“: Beneš je nevypočitatelný a duševně nemocný člověk.