Byť může být lidovecká cesta vzhůru hodně riskantní, hodně trnitá a dokonce i neúspěšná, je to jediná možná cesta jak se odrazit od tradičního zápasu za volební přežití a vstoupit do klidnějších vod silnějších týmů, kde sice už nemusíme být tím pověstným jazýčkem na váze, který v našem volebním systému rozhoduje, kdo bude tvořit vládní koalici, ale zase se můžeme sami stát sebevědomou silou, která si bude vybírat možného partnera k společnému vládnutí.

Vážím si hlasu těch představitelů KDU-ČSL, kteří podpořili volební spojenectví se starosty a vzali na sebe riziko další společné cesty. Otevřeli tím KDU-ČSL dveře k novým společenským tématům, k novým pohledům a názorům na jejich řešení a tím i ke vstupu nových příznivců a voličů.

Můžeme se sice pyšnit tím, že máme stálé voličské jádro, leč toto jádro se samo od sebe nezvětšuje, a nejsme –li schopni rozšířit svou programovou nabídku o nová témata a potlačit témata neaktuální a vyčpělá, pak se sami odsuzujeme ke stagnaci a pouhopouhému zápasu o pětiprocentní přežití při každých parlamentních volbách. Rány šampaňského při překonání této hranice pak zní více jako vzdálené ozvěny pohřebních zvonů než salvy na oslavu velkého vítězství.