Trošku jsem se probíral některými ohlasy našeho politického establishmentu i tzv. odborníků k výsledku amerických voleb a až na některé výjimky spíše z okraje politického spektra žádná velká radost nepřevládá. Není se co divit, u Clintonové by každý věděl na čem asi je a o čem její politika bude, zatímco Donald Trump je velká neznámá.

Malinko mně to připomíná nejistá očekávání a strach (ukázalo se, že oprávněný) po vítězství Ronalda Reagana nad Jimmy Carterem v roce 1980. Cartera svět znal jako tzv. mírotvorce, strůjce tzv Camp Davidských dohod o urovnání vztahů mezi Izraelem a Egyptem a člověka, který vyvíjel úsilí o řešení některých tehdejších ohnisek napětí včetně napětí mezi velmocemi tzv. mírovou cestou. A tu máš čerte krompáč, po něm nastoupil bývalý herec (komunistické noviny si neodpustili dovětek „v druhořadých filmech“) s ostrou protikomunistickou a zbrojařskou rétorikou a s programem zaměřeným na zvýšení americké bezpečnosti. Jak to dopadlo a co to komu přineslo už víme. Jeho prezidentování připravilo půdu pro největší změny světového politického uspořádání od 2. světové války.

Také dnes už má Amerika dost nevýrazných a nikam nevedoucích iniciativ minulých prezidentů, a to jak Obamy, tak i jeho předchůdců od teroristických útoků na New York a Washington z 11. září 2001. Jejich silná slova o řešení domácích i zahraničních hrozeb nebyla většinou doprovázena odpovídajícími činy podpořenými nasazením odpovídajících prostředků. Amerika byla zavlečena do řady konfliktů s nejasnými zadáními a vágně definovanými očekáváními. Výsledkem je dlouhodobá angažovanost ve vojenských dobrodružstvích, které jsou náročné na financování, ale nemají za současného rozložení politických sil řešení. Chybí jasné politické zadání, chybí definování prostředků k jeho naplnění, chybí vize očekávaného nového řádu (slova o nastolení demokratických režimů jsou jen frázemi)