Což je škoda, protože právě třeba školský zákon je - i když se vám to možná bude zdát přehnané - typ legislativy, která ovlivňuje život společnosti na celá desetiletí a nastavuje její směřování.
Takže je odhlasováno. Koaliční návrh školského zákona je nyní v Senátu. Pokud nebudou mít senátoři a pan prezident vážnější výhrady, začal by v plném rozsahu platit od 1. září 2016.
A na co se může odborná i laická veřejnost připravit? Zákon přinese celkem 16 změn, týkajících se všech aspektů školství. Nejvíc se přitom – hlavně díky panu prezidentovi – mluvilo o inkluzívním vzdělávání, tedy o zařazování všech dětí bez rozdílu do běžných škol. Jistě, současný systém patří k těm nejlepším na světě. Neznamená to ale, že na něm není co vylepšovat.
Cílem je zejména zvýšit počet handicapovaných dětí v normálních základních školách oproti speciálním školám. To je přitom i reakce na výnos Evropského soudu pro lidská práva z 13. listopadu 2007 (pro ČR závazný). Ten dal za pravdu žalobcům z řad romských dětí, kteří byli v 90. letech nuceni chodit do zvláštních a později praktických škol. Česká republika musela žalobcům vyplatit odškodné a nadále přestalo být možné umisťovat někoho do tohoto typu škol jen na základě původu. V publikaci Amnesty International, která podrobně o tomto sporu pojednává, se mimo jiné píše: „Ve svém rozsudku také Evropský soud jasně stanovil, že vzhledem ke zranitelnému postavení Romů ve společnosti musí úřady pečlivě zvažovat jejich potřeby a jejich odlišný způsob života a že bude zřejmě nutné přijmout zvláštní opatření, která odstraní mnoho let trvající diskriminaci.“ Můžeme možná pochybovat o výsledcích takové snahy, naší povinností je ale vynaložit veškeré rozumné úsilí k tomu, aby měl každý šanci odpovídající jeho situaci.
Nemohu si ovšem odpustit osobní poznámku – inkluze či integrace znějí jistě nádherně a hlavně moderně, ale je otázka, zda má naše školství kapacity na to, aby plnilo požadavky nadnárodních a evropských institucí v plném rozsahu. Asistenti, ale i speciální pomůcky a vybavení jako bezbariérový přístup či toalety, speciální školení… to všechno stojí peníze, kterých se ve školství občas bolestně nedostává. Proto ona poznámka o rozumném úsilí.
Z podobného soudku je ostatně i otázka domácího vzdělávání na druhém stupni základní školy, o kterou proběhl neméně tvrdý boj, kdy se ministerstvo s opozičními poslanci doslova přetahovalo o zařazení tohoto typu vzdělávání (slyšela jsem pro něj hezké česko-anglické označení „houmskůling“) do systému. Jak asi víte, nakonec si svoji prosadilo ministerstvo a „houmskůling“ zůstane ve fázi ověřování.
Možná mnozí čtenáři namítnou, že takto exkluzivní vzdělávání je pravým opakem inkluze a integrace. A já říkám, ano, je! Ale ten princip, kterým je něco takového zaváděno, ten je v obou případech stejný. Lidé, kteří prosazují to či ono (a mnohdy jsou to jedni a titíž) to sice myslí dobře a leckdy jde i o skutečné odborníky, ale odmítají vidět školství jako celek. Spíše ho považují za jakýsi švédský stůl, kde si každý rodič, žák i učitel vezme, na co má právě chuť. Jakkoliv jde o koncepci značně lákavou, je nutné brát v úvahu také pojmy jako odpovědnost či fungování celku.
Další zásadní změnou je sjednocení učňovských zkoušek. Ústní, písemné i praktické zkoušky tak budou mít například všichni budoucí automechanici či všechny kadeřnice stejné a zaměstnavatel tak nebude muset přemýšlet, zda má „jednička“ z učiliště A stejnou hodnotu jako „jednička“ z učiliště B. Tomu nelze než tleskat.
Dalším bodem je změna postavení ředitelů škol. Nyní je to tak, že když vzejde ředitel z výběrového řízení, dostane smlouvu na dobu určitou (6 let). To samozřejmě nepřispívá k ničemu pozitivnímu, kandidáti „z venku“, kteří si mohou vybírat, samozřejmě požadují smlouvy na dobu neurčitou jako jinde. A kandidáti z řad stávajících učitelů by rádi na své škole zůstali i po ukončení funkce. A tak se do konkurzů příliš kvalitních kandidátů nehlásilo. To se - doufejme – nyní změní.
Je škoda, že neprošel návrh registru pedagogických pracovníků, na základě kterého by pedagogické fakulty podobně jako ve Finsku korigovaly počet posluchačů každoročně otevíraných oborů. V současné době máme určitý přebytek „dějepisářů“ či „češtinářů“, ale začínají chybět „fyzikáři“ či učitelé matematiky. Návrh přitom odmítli kolegové z ANO, kvůli jeho údajné finanční náročnosti. S tím nemohu souhlasit – ve skutečnosti by nás to stálo sumu okolo dvou miliónů korun, ale význam a dopad do českého školského systému by byl nesrovnatelně cennější. Pravdou však je, že potíže se směřováním zájmu mladé generace na obory v ekonomickém smyslu slova společensky potřebné máme v celém středním i vysokém školství. Je to však jen jeden z příznaků toho, že lidé chtějí studovat obory, jejichž skutečné uplatnění v praxi je relativně nízké. (Tím nijak nesnižují společenský význam klasické filologie či teatrologie, jen…)
Samozřejmě, tento zákon není „dokonalý“. Stejně jako každé lidské dílo a jako každý politický kompromis. Najdou se mnozí, kterým se nebude líbit. Ale jde o významný krok, který pomůže našemu školství, aby se zorientovalo v současném měnícím se světě. Snad přispěje k tomu, že naše země opět bude mít prestiž podobnou té, jakou se pyšnila mezi válkami. Možná se vám zdá, že opět trochu přeháním, ale vzděláním našich dětí to opravdu všechno začíná…
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
