Vánoce jsou pro mě nejdůležitější svátky hlavně proto, že je trávím s celou rodinou a s nejbližšími přáteli. Bylo to tak vždycky a od té doby, co máme děti, snažím se, aby měly stejně krásné zážitky, jako jsem měla já. Tak jako dnes naše dcerky pendlují s námi, i já jsem s rodiči hodně času trávila v zahraničí. Odjakživa proto máme jedno pravidlo – na Vánoce se sejdeme všichni u stromečku doma v Praze.

Občas nám ale pobyt v cizině způsobí kulturními odlišnostmi jistý zmatek. Nejinak tomu bude letos, kdy budeme muset naší pětileté holčičce vysvětlit, proč ve Štrasburku všichni čekají, že v noci přijede Pere Noel na saních s dárky, když je přeci jasné, že dárky nosí Ježíšek. Ti Francouzi jsou strašní popletové! Jak jsou tyhle věci ošemetné jsem pochopila nedávno, když jsme u nás dělali mikulášskou pro české děti, co žijí ve Štrasburku. Pozvali jsme i španělskou kamarádku mé dcery a myslím, že ona i její maminka budou na ten večírek dlouho vzpomínat... První zděšení bylo, když s hodným Mikulášem (zde Saint Nicolas) přišel i přísný čert (proč proboha?!). Nechápavé pohledy následovaly, když má druhá dvou a půl letá dcera odevzdala čertovi svůj dudlík (no, zkusit jsme to museli...) a za odměnu dostala balíček, ve kterém nebyly jen čokoládičky, ale i brambora a mrkev. Celý zbytek večera jsem strávila vysvětlováním, proč u nás děti dostávají brambory.

Kulturními jinakostmi se ale naočkovat nenechám, na českých tradicích trvám. Možná právě proto, že jsou jistým poutem k domovině, která pro mě nebyla díky pobytům za hranicemi tak samozřejmá. A tradice v naší rodině udržovala za svého života vždy hlavně babička.