Turecko, o jehož přístupu do EU se stále jedná, zažívá v posledních sedmi letech hlubokou krizi lidských práv. Prezident Recep Erdogan v zájmu upevnění své moci systematicky podkopává základní pilíře – i dříve problémové - turecké demokracie. Patří sem ústavní změny, které zvýšily moc prezidenta a účinně omezily její kontrolu, což přispělo k narušení právního státu, protože kontrola soudnictví nad výkonnou mocí byla prakticky zadušena.

Politická a lidská práva se za Erdogana tak výrazně zhoršila, že podle Freedom House již Turecko není svobodnou zemí. Proto jej hodnotí nejhůře mezi členy NATO. Turecko je ve skutečnosti ještě níže než Pákistán, Kyrgyzstán, Bangladéš a Haiti, které jsou kategorizovány jako „částečně svobodné státy“. Ve své zprávě o Turecku za rok 2020 zaznamenala Komise OSN pro lidská práva vážný propad dodržování demokratických standardů. Porušení zásad právního státu a základních svobod pokračovalo za neexistence účinných mechanismů kontroly výkonné moci a represivních složek.

Podle nevládních organizací pro lidská práva turecké soudy systematicky přijímají falešná obvinění a rozhodují bez důkazů o zadržení a odsouzení jednotlivců a skupin, které Erdoganova vláda považuje za politické oponenty. Mezi nimi jsou novináři, opoziční politici, aktivisté a obránci lidských práv.

Zpráva Stockholmského centra svobody uvádí, že Erdoganova vláda byla zapojena i do porušování lidských práv mimo turecké území. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Basel loni v září varovala, že situace v oblasti lidských práv v severní Sýrii ovládané Turky se stala „bezútěšnou, s všudypřítomným násilím a zločinem“.

Podle Human Rights Watch se Erdogan zaměřuje na osoby podezřelé z napojení na Gülenovo hnutí už od prosince 2013, kdy začalo vyšetřování korupce v rodině tehdejšího předsedy vlády Erdogana. Nazval je pučem a spiknutím a hnutí FETO nazval teroristickou organizací.