Čtu si úvahy o dopočítávání hlasů potřebných pro rozpuštění poslanecké sněmovny.A čtu si také úvahy o počítání hlasů pro podporu případné vlády, ať té či oné. Každé z hlasování má sice jinak postavenou logiku utváření potřebné většiny, avšak jedno společné. První vychází z pozitivního projevu – hlasování Pro, tedy nutně i z účasti poslance na takovém aktu, bez ohledu na to, kolik je těch zbývajících. Druhé pak z poměru hlasů táborů stojících Pro a Proti, respektive z poměru Pro hlasujících a zbytku oprávněných, neb těmi mohou být i ti, kteří sice přítomni jsou, avšak zdržují se a zvyšují tak práh nutné nadpoloviční většiny (jak dlouze se obchází slovíčko kvóty).

I zjistil jsem, že několik píšících osob již došlo do místa, na které jsem poukazoval, a to hned několikrát v řadě měsíců za sebou, právě v souvislosti s kauzou poslance Davida Ratha. Poslanec David Rath má svá ústavní práva a také ústavní povinnosti. Jistě on sám, býti na svobodě, by s tímto mohl naložit všelijak.

Je však vazebně vězněn. O jeho možnosti práva využít a povinnosti dostát rozhoduje někdo jiný – soudce! Ústavní princip práva volit a být volen, jakož i vykonávat veškerá práva se zvolením související, je podle mne absolutní vektor. A jelikož nemáme žádnou právní úpravu odebírající mandát stíhanému poslanci – a doufám, že to tak nikdy nebude, není tu žádný jiný zájem či výklad toto upravující. Neschopnost politiků řešit nepohodlné nevděčné situace dokonce vedla k tomu, že poslanci Pekárkovi byl sice teatrálně odebrán plat, ale mandát poslance, ten mu zůstává. I o něm, o jeho možnosti právům a povinnosti dostát, rozhoduje jiná osoba, zde tedy ředitel věznice. Ano, je to zcela absurdní, zde však věc nekončí…