Nedůvěra v klíčové demokratické instituce, pocit všeobjímající korupce a bezútěšného stavu politické kultury dosáhly míry, která nás musí znepokojovat. Není přitom až tak důležité, zda tyto pocity společnosti odpovídají realitě nebo jsou vyvolány médii či vznikají z nerealistických očekávání. Nálada společnosti totiž zpětně utváří politiku, vymezuje prostor a podmínky, v nichž lze demokratickou politiku realizovat.

Recepty, které jsou na obtíže demokratické politiky nabízeny české veřejnosti (ale v různých podobách i občanům jiných evropských zemí), situaci neřeší, jen ji zhoršují. Společnost jsme protkali sítí kontrolních mechanismů a preventivních opatření, volíme stále častěji, v každých volbách hledáme nové strany nebo alespoň nové tváře, máme rádi, když politika předstírá, že není politikou, a věříme, že ji můžeme nahradit administrativně-právními postupy, ať už to jsou úřednické vlády nebo „naddemokratické“ evropské struktury. Všechno dohromady však politiku ještě více ochromuje, výkon politiky se zhoršuje a naše nespokojenost roste. Často slyšíme, že demokracie je příliš mnoho, že demokracie národního státu je slabá a neobstojí v globální konkurenci, že svoboda je k ničemu, když ji nedoprovází prosperita apod. Leckdo by demokracii lehce odložil jako šaty, které už vyšly z módy.

Oslabování důvěry v demokracii je však něco, s čím se nemůžeme smířit. Je zapotřebí připomínat a hájit základní principy demokratické politiky. Už jen proto, že nic lepšího nemáme a nejspíše ani lepší, důstojnější a rozumnější způsob organizace společnosti ani nevymyslíme.

Obhajoba demokratické politiky

S politikou je to trochu jako s přírodou kolem nás. Potřebujeme ji, ale v některých dějinných obdobích jsme na to připraveni zapomenout, nebo se natolik necháme okouzlit něčím novým, že bychom byli ochotni to i popřít. Přírodu potřebujeme nejen z biologického či fyzio­logického hlediska, ale – jak víme poté, co odeznělo naše jednostranné nadšení z technologického rozvoje všeho druhu – také z mnoha kulturních, intelektuálních a vlastně i psychologických důvodů. Když jsme přišli na to, že města bez stromů a parků jsou nepříjemná, že země bez zachovalé krajiny je škaredá, že ovlivňování přírody skrze umělé postupy, chemickou pomoc a genetické úpravy je sice užitečné, ale od určité hranice i pro nás samé škodlivé, když jsme si uvědomili, že chceme mít kolem sebe zeleň všeho druhu a čistou vodu v řekách a vedle měst taky venkov – začali jsme překotně vymýšlet, jak životní prostředí kolem nás chránit. Místo rozumného a vyváženého přístupu se ale mnozí nechali strhnout k extrémům, které sice možná do jisté míry přispívají k ochraně přírody a jejímu návratu k původnímu stavu (i když vlastně nevíme, jaký byl, protože většinou žijeme v kulturně přetvořené a lidskou činností utvářené krajině), ale jež současně komplikují náš život až k nesnesení. Přírodu potřebujeme, musíme ji i chránit, ale rozumně, na základě osvědčených postupů, v neustálém hledání kompromisu mezi potřebami člověka a možnostmi přírody kolem nás. Podobně je tomu s politikou.

Politiku také nezbytně potřebujeme k životu. Bez ní je lidská společnost nepředstavitelná, člověk bez politických institucí a institucionalizovaných procesů nedokáže regulovat moc, utvářet vztahy podřízenosti a nadřízenosti, řešit konflikty potřeb a zájmů. Nemusíme nutně věřit politicko-antropologické tezi o člověku jako nedokonalém nebo nedokončeném živočichovi, jemuž chybí určitý typ instinktů, který jiným živočichům brání v likvidaci vlastního druhu, ale můžeme se spolehnout na zkušenost: od nepaměti se lidská společnost organizovala na politickém principu.1 Jiná dějinná a doložitelná zkušenost nám ukazuje, že pravděpodobně z hlediska výkonu dlouhodobě nejefektivnější, pro většinu lidí nejspravedlivější a nejsnesitelnější, je nějaká forma demokracie. Od řeckých demokracií přes italské městské státy až po moderní demokratické země 20. století můžeme sledovat pozoruhodné propojení rozvoje, prosperity, vzdělanosti a kultury, opravdové „skoky v bytí“,2 ale také pozvolnou únavu a tragické konce společností, jež podléhaly barbarštějším dobyvatelům nebo krátkodobě uvěřily tomu, že mají svěřit moc nějaké autoritativní síle, aby pozdě přišly na to, že nic nemohlo být větším omylem. Demokratický politický řád je totiž velmi křehký, vyžaduje stálou pozornost, má vysoké transakční náklady a samozřejmě není dokonalý. Je jen nejlepší ze všech špatných řešení, která máme k dispozici, abych parafrázoval známý Churchillův výrok.3 Přesto občas dost lidí napadne, že demokracii nepotřebujeme, a dokonce, že celá politika je něco mimo naše životy, je otravná a bylo by lépe, kdybychom ji neměli. Když takový názor převáží a přestaneme se o politiku starat, dopadá to jako s přírodou: jakmile je prostředí okolo nás ohroženo, začínáme si všímat toho, jak moc přírodu potřebujeme, a začínáme hledat radikální řešení, abychom zachránili, co se dá. Ale ani v ochraně přírody, ani v ochraně politiky žádná radikální a spásná řešení nefungují. Co je účinné, máme už dávno vyzkoušeno a položeno před nás. Stačí jen nepropadat na jedné straně pocitu, že politika je něco, co se nás netýká a co nepotřebujeme, ale aktivně o ni pečovat. Současně však na straně druhé nedovolit, aby nám politická aktivita natolik zakryla obzor, že už nevidíme nic jiného. To je totiž spolehlivá cesta, jak se přiklonit k politickým extrémům.