Tento týden je plný kulatých výročí a jednoho půlkulatého. Ve chvíli, kdy píšu tento text, je tomu právě 170 let kdy byl vydán Komunistický manifest. Dílo, které natrvalo ovlivnilo a změnilo pohled na svět a na sociální spravedlnost pro zbytek devatenáctého a celé dvacáté století a je dále myšlenkovým základem pro mnoho lidí, politických stran a hnutí i ve století jednadvacátém. Naši čeští, pravdou se nezdržující, trochu směšní antikomunisté budou demonstrovat proti KSČM, která žádné kulaté výročí neslaví, ale protože racionálně jedná o uspořádání poměrů v naší zemi tak jsou vystrašeni, co kdyby si lidé opět těch 23 stránek přečetli nebo dokonce se jimi inspirovali.

Chci připomenout osud člověka, který se důvodů, pro něž antikomunisté (jinak prý jsou to ryzí demokraté, jen nesnáší jiný názor) svolali demonstraci, nedožil. Dne 23. 2. uplyne 115 let od narození Julia Fučíka, hrdiny protifašistického odboje, popraveného nacisty 8.9.1943, novináře, překladatele, literárního a divadelního kritika. Člověka, jehož osud si připomínají ti, kteří bojovali, bojují a jistě i budou dál bojovat za sociální pokrok, za rovnost a spravedlnost proti bezpráví. Nechci dnes ale vzpomínat na život a dílo Julia Fučíka, to je popsáno mnohokrát. Když žádný popis nedosahuje kvality samotného díla. Chci spíše připomenout to, jak odkaz skutečného bojovníka proti fašismu a německému nacionalismu, který za svůj boj zaplatil cenu nejvyšší, byl těmi, kteří přisluhovali nacistům, kteří kolaborovali a udávali, zaprodávali republiku, ale v dalších letech i jejich následovníky, je po své smrti urážen, zpochybňován a všemi možnými prostředky ponižován.