K překvapení mnohých Komise využije čl. 78, odst. 3 Smlouvy o fungování EU (SFEU), který umožňuje ve stavu nouze, v němž se ocitly některé členské státy v důsledku „přívalu“ uprchlíků ze třetích zemí, přijmout na pomoc těmto členským státům „dočasná“ opatření. Bylo tak (zne)užito jedno z nejmocnějších ustanovení primárního práva, které mají unijní orgány k dispozici.

Svobodní již před přijímáním Lisabonské smlouvy varovali, že tato smlouva (resp. SEU a SFEU ve znění Lisabonské smlouvy) nemalým způsobem rozšiřuje pravomoci EU v oblasti azylové politiky (včetně právního režimu uprchlíků) a to na úkor státní suverenity členských zemí. Na tato slova bohužel skutečně došlo.  Je úsměvné, že proti přerozdělování uprchlíků se dnes staví mj. i velká část vládní ČSSD, která v minulosti silně podporovala Lisabonskou smlouvu, a následně dokonce prezidenta republika, který (z ústavního hlediska zcela oprávněně) váhal s její ratifikací, hnala před Ústavní soud za údajnou velezradu.

Článek 78, odst. 3 SFEU sice hovoří o tom, že dané opatření Unie musí být jen „dočasné“, tomu lze jen však jen stěží věřit. I zde platí pořekadlo, že „jednotkou dočasnosti je jeden furt“. V minulosti bylo totiž v čl. 64, odst. 2 SES stanoveno, že opatření Unie musí být dočasné, v délce maximálně 6 měsíců. To však Lisabonská smlouva změnila, když lhůtu 6 měsíců zcela odstranila! „Dočasná“ opatření, která by byla přijata na základě tohoto ustanovení, tedy nově nejsou určitým způsobem časově omezena.