Toto naše specifické tajemno vychází z tradice lidových betlémů, které se objevily poprvé v průběhu šestnáctého století. Centrálním místem těchto nádherných výtvorů lidové tvořivosti dávných generací jsou jesličky, ve kterých je uloženo právě narozené děťátko.

Na štědrý den bychom se měli celý den postit, i když o půstu při celodenním ochutnávání bramborového salátu (bez salámu!), těžko může být řeč. Tento den, by se totiž podle tradice nemělo, kromě rybího, jíst vůbec maso. V minulých dobách se dokonce ani ryba nejedla – do půlnoci to byl jenom vánoční kuba – nebo-li houby s kroupami.

Jako dítě jsem věřil, že když se celý den postím, a naopak sním celou večeři, aniž by cokoliv zbylo na talíři, uvidím zlaté prasátko. Zatímco jsem střídavě s maminkou, nebo tatínkem pátral na balkoně po zlatém prasátku na obloze, z obýváku zazněl zvoneček pověšený na vánočním stromku. To bylo znamení, že Ježíšek už nadělil dárky. Prostě na našem historickém území naděloval dárky pod vánoční stromeček v českých i německých rodinách Ježíšek – Boží dítě  - Christkindl. A domnívám se, že právě tato tajemná nadpřirozená bytost, kterou nikdo nikdy neviděl a přesto je nám tak bytostně blízká, vytváří základ naší identity a k našim Vánocům bytostně patří.

Na našeho malého Ježíška si kdekdo vždycky troufal. Už za mých dětských let chtěl našeho Ježíška vystrnadit Děda Mráz – „děduška maroz, jolku nam privoz“. Dokonce na nejvyšší tehdejší vládní úrovni ústy tehdejšího předsedy vlády a pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého se nám dětem vysvětlovalo, že „Ježíšek už zestárl a je z něho úctyhodný kmet“.