Děkuji za slovo. Vážený pane premiére, vážená vládo, pane ministře, dámy a pánové, ta debata se začíná zvrhávat trošku do takového lehce nenávistného pošťuchování.

Mne to mrzí, ale musím říct, že problém pediatrického vzdělávání se možná stane takovým symbolem poměrů ve zdravotnictví. Ve zdravotnictví se neřeší věci tím, že by se trpělivě ladily a posunovaly dopředu, spíš je vždycky tendence nechat věci dlouho být a potom volat po nějaké velmi radikální revoluci. Říkám to proto, že se snažím vysvětlit dobrou vůli těch, kteří podporují, aby vzdělávání pediatrů bylo jednotné. Já tedy deklaruji, že k nim také patřím. A není to proto, aby se obor likvidoval, ale je to naopak proto, aby se všichni pediatři včetně těch praktických vzdělávali o něco lépe a posunul se ten obor dopředu.

To glorifikované vzdělávání v ambulancích není příliš účinné. To vzdělávání, které probíhá v nemocnicích a zejména - o ty nemocnice nejde, jde o ty týmy a o jaksi větší počet lidí, větší počet různě složitých pacientů, širší spektrum těch pacientů, je přesně to, čím se lékař musí vzdělávat. Trvá to dlouho, potřebuje těch pacientů vidět hodně a potřebuje vidět jejich široké spektrum, nejenom tu relativně homogenní masu, která je nejenom u praktických lékařů, ale někdy i na některých odděleních, která jsou příliš specializovaná. Takže snahou je to vzdělávání rozšířit, udělat pluralitnějším a nakonec i dát jistou flexibilitu toho oboru, aby se lidé mezi nemocnicemi a praktickými ambulancemi mohli lépe pohybovat.