O nevyzrálosti naší demokratické společnosti, potažmo naší politiky (tyto dva pojmy spolu velmi úzce souvisejí a ne že ne) se přesvědčuji neustále, zvláště však při svých cestách západním či jižním směrem od našich hranic, kde s oblibou společenské poměry srovnávám. Čerstvé vzpomínky mám na Řecko, stát, který je v mnoha ohledech odstrašujícím příkladem mimořádně nezodpovědné ekonomiky a totálního krachu jejích kontrolních mechanismů.

I tento stát je zahlcen politickými slibotechnami, které se před volbami zaštiťují zaručenými recepty na okamžitý budoucí blahobyt. Přesto si dovolím tvrdit, že Řekové jsou ve „své demokracii“ dále než my. Příkladem nám může být fungování tamních podnikatelských elit, pod kterými se často skrývají bohaté rodiny a jejich generace. Lze si jen stěží představit, že by člen takové rodiny vydal stovky miliónů za svou volební kampaň. Přineslo by mu to a celé jeho rodině společenskou diskreditaci a opovržení.