Smyslem následujícího referátu je interpretovat vybranou kapitolu Nietzschova díla „Tak pravil Zarathustra“ týkající se pojmu těla v jeho filozofii tak, aby byl dán do souvislosti se současným vnímáním těla jakožto nástroje nejen realizace života, ale také politiky a současné vlny populismu.

Na úvod se pokusím jednoduše shrnout sdělení vybrané kapitoly s názvem „O těch, kdož povrhují tělem“. V textu Zarathustra v jednoduchosti vyzývá od odtržení se od asketického ideálu, který je specifický v kultivaci duše na úkor těla (čímž paralelou popisuje svou filozofii odvrhnutí duchovních učení jeho současníků i předchůdců budujících filozofii duše, ve které se snaží upozornit na zhoubnost zanedbávání tělesných potřeb. Zarathustrovými úvodními slovy: „Těm, kdož povrhují tělem, řeknu své slovo. Nemají mi pře-měniti sebe ani jiné, nýbrž jen vlastnímu tělu mají říci s bohem – a tak oněměti,“ vzkazuje Nietzsche svým filozofickým souputníkům, že jejich filozofii duše, v různých formách oproštěné cíleně od pozemských strastí, ale i radostí, považuje za dekadentní, degradující, ne-li impotentní. Bezmála dva tisíce let křesťanské filozofie jako by nutilo člověka vzdávat se svých podstat, puzení a přirozeností, jejichž strádání způsobující ztrátu kompenzuje očistné Slovo boží proměněné v institucionální nástroj nesvobody a vykořisťování.

Na příkladu dítěte, chce se říci „hovádka božího“, které prohlašuje, že má tělo i duši, ukazuje Nietzsche nesmyslnost celého konceptu DUŠE v podobě, kterou ji chápala a podnes chápe mnohá filozofie (zde se dá mluvit o Nietzschově boření platónských představ duše jakožto rozvzpomínající se „síly“ motivující lidská jednání). Duše, jak ji chápe Nietzsche, je pouze produktem různých fyzických a psychických potřeb, které staletími zakrnění a „bytí v ilegalitě“ zbytněly v institucionalizované a zdeformované pocity. Duše sama o sobě nehraje v Nietzschově člověku roli. Zarathustrovský člověk je člověk těla, jehož opečováváním a vyhověním jeho potřebám člověk realizuje své opravdové tužby a má tak potenciál se stát člověkem, který povede dobrý život. Člověkem, který nebude žít zapředený v iluzích o světě i svém těle, člověkem, pro něhož odvrhnutí těla není v lidské přirozenosti. To vše, co je v člověku myšlením, duchem, tužbou - to vše je formováno různým způsobem promlouvající prapodstatou. Duch se tak dá při nejlepší vůli označit za zformovaný odraz tužeb prapodstaty, které všem svým údům našeptává, jak se mají hýbat („...(duch) je malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu.“) Důležité je však dle Nietzscheho správně interpretovat pocity sdělované skrze ducha, neboť v po předchozí citaci následujících řádcích definuje lidské „já“ jako podmnožinu moudré tvořivé prapodstaty. Ta sama nejlépe ví, jak dobře žít. Cítící smysly i poznávající duch neustále zkouší na tvořivou prapodstatu triky, pokouší se jí obelstít a v nánosech konvencí, staré filozofie, náboženství vytváří další a další šedavé sedimenty, které člověka s každou další vrstvou stahují blíže a blíže dnu - životu slabého člověka, který nemá smysl.

Nechat vítězit prapodstatu znamená vládnout svému já, být v souladu s přirozeností. Prapodstata totiž není pouze zmíněný moudrý „tvor“ uvnitř těla člověka, ale ona samotná je zároveň celým tělem člověka, který dobře žije. Právě v rozporu se smysly, duchem i já vytváří jedinnost v podobě Já. Prapodstata analyzuje a vyhodnocuje. Definuje skrze tuto jednotu radost i slast, neboť je právě „vinnou“ prapodstaty, že tlak na určitou část těla cítíme jako bolest, která nás donutí se jí vyhnout - činit v souladu s pudem sebezáchovy, s pudem bujení života „Tvořivé tělo si stvořilo ducha jakožto ruku své vůle,“ pravil Zarathustra. Nietzschemu bylo až relativně dlouho po jeho smrti dáno v tomto smyslu zapravdu výdobytky a výzkumy moderní vědy, která se v současném biologickém diskursu přiklání k teoriím o sobeckém genu apod. Právě sobecký gen, jehož pud po rozmnožení je zodpovědný za celou lidskou vůli k životu, k činnosti, k práci, k sexu, je Zarathustrovou tvořivou prapodstatou, která skrze každičkou část těla promlouvá k Já. Já může být k potřebám sobeckého genu (prapodstaty) slepé; nezvratně to však toto Já přivede k úpadku, ke strádání, k bolesti a ke smrti, neboť ignorovat potřeby sobeckého genu je stejně fatální chyba, jako ignorovat hlas prapodstaty lidského těla, před čím Zarathustra varuje a ty, kteří tak činí, varuje: To vaše prapodstata vás vede k odvrhování prapodstaty; vaše prapodstata sama vás totiž vede ke smrti, neboť jste opovrhovali tělem. Ti, kteří prapodstatu odvrhují a ignorují, ti všichni směřují k tomu, že budou svou prapodstatou vytrestáni a zemřou jako slabí lidé („Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati tělem! Neb nemáte již dosti sil, byste tvořili nad sebe samy.“), ba co více, budou nahrazeni člověkem silnějším, který žije v souladu se sebou samým, se svou prapodstatou, který ukájí potřeby svého sobeckého genu.

Závěrečné odstavce implikují skoro až výhrůžku rozzlobeného Zarathustry (Nietzscheho), který všem slepým, za mamonem se ženoucím odmítačů těla vystavuje nelichotivou účtenku podepsanou prapodstatou - Vy, kteří povrhujete tělem, vy jste odsouzeni k věčné závisti, která vás bude sžírat za to, že nejste ochotni naslouchat své prapodstatě. Budete závidět těm, kteří správně rozpoznali, že jen skrze realizaci svých tužeb plynoucích z bažení prapodstaty se mohou stát lepšími lidmi. „Vy mi nejste mosty k nadčlověku!“ vyčítá Zarathustra povrhovačům, jako by je upozorňoval, že jsou mu zbyteční, bez užitku, ba i odporní opovrhováním sebe sama. Tak pravil Zarathustra.