Je mnoho věcí, do kterých by se politici plést neměli a u vytápění lidských obydlí to platí dvojnásob. Již několikrát vládnoucí garnitury přesvědčovaly lidi k přechodu jiný způsob vytápění a vždy to končilo špatně. Někteří politici možná naivně věřili, že změna způsobu vytápění přispěje ke zlepšení ovzduší, většina z nich ale byla ve vleku energetické lobby s cílem vytáhnout z lidí další peníze. Další politici pak vytápění rozuměli asi jako koza petrželi. Nebo spíš jako koza biomase, viď Kateřino? Tak si to pojďme zrekapitulovat.

1. Dotace na elektrické přímotopy

To byl velký podvod na lidech v 90. letech. V nezatepleném domku bez dalšího zdroje tepla např. v podobě krbových kamen je elektřina jedním z nejdražších způsobů vytápění. Strůjcům této přímotopné kampaně vůbec nešlo o čistější ovzduší, ale o dočasné zvýšení spotřeby elektřiny. Tento dotační trik měl za cíl ospravedlnit dostavbu Temelína.

2. Dotace na výstavbu plynových přípojek

Díky státním dotacím se k odběru plynu přihlásily domácnosti, které by jinak o plynofikaci zájem neměly. Jak ale ceny plynu stoupaly, odběratelé se začali houfně odpojovat a distribuční síť tak byla zatížena velkým množstvím nevyužitých přípojek. Jejich správa a údržba se nyní nespravedlivě rozúčtovává na zbylé odběratele.

3. Dotace na instalaci tepelného čerpadla

Tohle na začátku znělo úplně pohádkově. Z jedné kilowatthodiny elektřiny získáte až pětinásobek tepla. Jenomže to mělo (a stále má) několik háčků. Gigantické pořizovací náklady, pokles účinnosti při nízkých venkovních teplotách a po čase také poruchovost a závislost na specializovaném servisním technikovi. Takže pro většinu domácností se pak po letech tepelné čerpadlo stává zdrojem domovního hluku a starostí. A to nemluvím o ekologických dopadech používaní freonů, bez kterých dříve dotovaná čerpadla nemohla fungovat.