Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené dámy a pánové, já bych chtěl zareagovat na slova pana poslance Luzara a víceméně podpořit jeho slova.

Protože zákon č. 50/1874 Říšského zákoníku jasně stanovil, že katolická církev je pouze správcem, nikoliv vlastníkem majetku nacházejícího se na území Rakouska-Uherska a při této správě je zcela závislá na příslušných státních úřadech. Tento zákon byl ještě doplněn dalšími právními předpisy, které upravovaly odměny pro duchovní z tzv. náboženského fondu apod. Všechny tyto zákonné normy vycházely ze základní tisíc let platné historické zvyklosti, která zcela úmyslně nebyla respektována. Zvyklost spočívala v tom, že panovník nebo šlechtic tyto statky uděloval církvi jako léno, které může být nejen uděleno, ale i odňato. Léno tedy neznamenalo vlastnictví, ale správu propůjčeného majetku. Až posléze zákonem č. 103/1862 Říšského zákoníku dochází k právní likvidaci lenních vztahů, ale to podstatné z těchto vztahů, podřízenost církve státu, a to, že církev pod dohledem státu pouze spravuje jeho majetek, bylo zachováno i v následujících zákonech upravujících vztah státu a církve. První republika převzala rakouské církevní zákonodárství včetně zákona 50 a vzápětí provedla prostřednictvím zákona 215/1919 (řečeno 1990) pozemkovou reformu, v rámci které odňala církvi cca 235 tis. hektarů půdy. Zákonem 142/1947 započala revize této pozemkové reformy, která byla narušena zákonem 46/1948, zákon o nové pozemkové reformě.