Za jeden s prvních „cukrbliků“ můžeme považovat zvýšení minimální mzdy, krok, který je přijímán s neskrývaným nadšením velkou částí společnosti, stejně jako levicově smýšlejícími politiky.

Úřadující ministr práce a sociálních věcí František Koníček dokonce označil zvýšení minimální mzdy za slušnost, jež se měla udělat již dávno. Uhranutí tímto krokem dokážu pochopit u veřejnosti, avšak ne u tak zkušených ekonomických matadorů, jakými jsou pánové Zeman, Rusnok či Fischer, kteří velmi dobře vědí, že tímto zálibným gestem kopou do slabin především zaměstnavatele, kteří zaměstnávají ty nejslabší.

Kdo pracuje za „minimum“?

Vezměme to popořádku. Koho se minimální mzda vlastně týká? Zhruba 4 % pracujících, tedy asi 100 000 lidí, kteří vykonávají ve většině nekvalifikované práce, tedy především lidé, kteří jsou velmi těžce zaměstnatelní. Stejně tak za minimální mzdu pracují lidé se zdravotním postižením. Pětistovka se nemusí zdát až tak moc, ale pokud přičteme odvody, už jsme na částce 670 korun, což si každý zaměstnavatel spočítá. V důsledku může docházet k tomu, že pokud si takový zaměstnanec na sebe nevydělá, logicky bude následovat jeho propuštění. Případně začne pracovat „načerno“ bez odvodů na zdravotním a sociálním pojištění. Vždy to bude znamenat jediné, takový člověk se stane klientem úřadu práce a bude pobírat nejrůznější typy sociálních dávek. Nebo takto propuštěné lidi zaměstná pan ministr Koníček, Úřad vlády nebo snad Hrad?

Pozoruhodné je, že ač si někdejší ministryně rezortu práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová vetkla do štítu boj s černou prací, byla to paradoxně právě ona, která připravila návrh na zvýšení minimální mzdy. I přes nevoli někdejšího ministra financí Miroslava Kalouska, který s navýšením nesouhlasil, ale poté jej přešel, jelikož dle jeho slov bude mít pramalý makroekonomický dopad. Nejsem ekonomka, ale zajímalo by mne, zda pan Kalousek neopomněl započítat i výdaje na sociálních dávkách, které náš pomyslný propuštěný zaměstnanec bude mít nárok pobírat.