Navíc jsou tyto statistiky už ve chvíli svého zveřejnění překonány zatím nespočítanou realitou. Statistická data ale dávají možnost podívat se na realitu z odstupu a zamyslet se nad vývojem hlouběji, než to umožňuje každodenní zpravodajství chrlící množství detailů. Tak například červnové statistiky Eurostatu uvádějí, že z 185 000 žádostí o azyl podaných v zemích EU za první čtvrtletí letošního roku tvořily více než polovinu žádosti Kosovanů, Syřanů a Afgánců. Zaujalo mne, že jsou speciálně zmiňováni obyvatelé Kosova.

Uvědomila jsem si, že vlastně stále mluvíme jen o migrantech mimoevropských a vůbec nehovoříme o migraci vnitroevropské ze zemí mimo EU. Pak vidíme, že jen v Německu požádalo od začátku letošního roku o azyl 21 tisíc žadatelů z Kosova, 14 tisíc ze Srbska, 7 tisíc z Makedonie, 4 tisíce z Bosny a Hercegoviny a patnáct set z Černé Hory, tedy celkem téměř 50 000 ze zemí bývalé Jugoslávie. K tomu je třeba asi ještě přičíst 20 tisíc žadatelů z Albánie. Také v souvislosti s těmito údaji Berlín tvrdí, že EU reaguje na uprchlickou krizi v Evropě příliš pomalu a snaží se, aby všechny balkánské země dostaly v EU statut takzvaných bezpečných zemí. V takovém případě by totiž německé úřady mohly všechny tyto žádosti šmahem odmítnout.

Ovšem je třeba se ptát, proč země bývalé Jugoslávie a celý Balkán nejsou za bezpečné považovány odedávna. Byla právě SRN a její politici, kdo počátkem devadesátých let velmi aktivně spoluusilovali o co nejrychlejší rozbití Jugoslávie, a když se USA o něco později rozhodly donutit Srbsko k poslušnosti bombardováním, byla to opět Spolková republika, která se za tuto politiku postavila a získávala pro ni podporu v NATO. Přitom za 78 dnů bombardování NATO muselo ze svých domovů uprchnout téměř 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Totéž platilo, když bylo Srbsko o několik let později donuceno nechat si líbit odtržení Kosova. Nikoho z německých politiků přitom tehdy nezajímalo bezprecedentní porušování mezinárodního práva a z toho vyplývající rizika a důsledky nestability regionu.