Děkuji za slovo. Pane předsedající, paní a pánové, na vlastní uši tady slyším něco, čemu se nestačím divit, a to je to, že kam se ještě budeme chodit radit, jestli my, jako suverénní a svébytná země, suverénní a svébytný Parlament si můžeme přijímat, nebo nemůžeme přijímat nějaké zákony. (Potlesk z řad poslanců KSČM.) Celý civilizovaný svět v této chvíli, a můžeme mít jisté pochybnosti, jestli třeba Spojené státy jsou úplně civilizovaným světem, ale to můžeme mít my, vy zase máte jiné pochybnosti, uvolňují sankce proti Íránu a snaží se s Íránem navázat nejen diplomatické, ale především ekonomické vztahy. Bývalé Československo, potažmo Česká republika, s Íránem už dávno kdysi za první republiky, ale i po druhé světové válce měla vždycky velmi slušné jak kulturní a politické, tak ale především ekonomické vztahy. Jestliže naše převážně exportní ekonomika hledá příležitosti, jak práci našich lidí uplatnit na světovém trhu, tak račme si uvědomit, že toto je jedna z těch šancí. Neříkám jistot, říkám šancí. A každá šance, kterou, a už jsme jí propásli například pro lidi, kteří pracují v Milevsku či jinde, kde ty dodávky měly být uskutečněny v době, kdy jsme tady v Poslanecké sněmovně nikoliv našimi hlasy, ony sankce vyhlásili, ten zákaz vyhlásili. Dnes to zrušení, a ten návrh je téměř totožný s tím vládním návrhem, dnes to zrušení znamená, že se do hry o tu šanci vracíme. Já chci poprosit, a ten procedurální návrh je skutečně návrh, který se musí hlasovat, abychom ukázali při tom hlasování, že se té šance chopíme, nikoliv, že si necháme svoje ruce vést a svoje svědomí vést někým odněkud úplně odjinud. Prosím, rozhodněme o tom, že ten návrh zákona by měl být přijat již dnes. Děkuji.