Někdy v březnu letošního roku prohlásil ukrajinský prezident Porošenko v přímém TV přenosu, že ukrajinská armáda se dostala do první pětice nejsilnějších armád na evropském kontinentu. Tento výrok je jistě velmi pozoruhodný tím, že pokud vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny nebyl v dané chvíli pod vlivem návykových látek, tak se sám sebe pasoval do role  národního klauna. Dokladem je ostrý kontrast jeho výroku s následujícími skutečnostmi.

Co na tom, že už probíhá 6. vlna mobilizace, protože prozíraví bojeschopní muži buď před mobilizačními vlnami prchli do zahraničí, nebo dezertovali do Ruské federace i se zbraní v ruce. Šest vln mobilizace během 1 roku je rozhodně „úctyhodný výkon“, který vejde do historie vojenství, včetně kvality odvedenců. Uvedený stav jen dokladuje  skutečný „bojový duch ukrajinské armády“, jak několikrát zdůrazňoval prezident Porošenko.

Co na tom, že „jedna z nejsilnějších evropských armád“ potřebuje naléhavě výcvik od 350  instruktorů z USA a naléhavě žebrá po celém světě o moderní bojovou techniku.

Ve snaze  imaginárních představ o válečných vítězstvích nad Ruskou Federaci zapomíná Porošenko na ekonomický stav své země, která je na pokraji státního bankrotu. Zbídačený stav jak starých lidí, tak i těch kteří se dřou ve prospěch oligarchů, kteří z touhy po moci už bojují  i mezi sebou, je pro prezidenta Ukrajiny už jen okrajová záležitost. Pokud vnitřní boje o moc mezi oligarchy označuje prezident „bojovým duchem ukrajinského lidu“, tak tím už jen potvrzuje své klaunovské nadání.