Většina lidí zvládne jeden festival, ti sebevědomější dva. Tři uvedou jen ti, kteří mají doma katalogy z Cannes místo rodinných fotek. A proč to celé? Abychom si připomněli, že svět opravdu nečeká, až mu Karlovy Vary ukážou, co je to filmová velmoc. Upřímně, většina světa si na Vary vzpomene jen tehdy, když jim někdo připomene, že existují. A i tehdy si nejsou jistí.

Přesto nám každý rok někdo s vážnou tváří tvrdí, že bez Varů by česká kultura zkolabovala, zhasla a nejspíš se rozpadla na prach. Z některých prohlášení to skoro vypadá, že kdyby stát neposlal dost peněz, začneme se učit vyjadřovat pomocí bubnů, kouřových signálů a posunků. A samozřejmě kdo by chtěl žít v zemi, kde se nekoná festival, na který si většina světa vzpomene jen tehdy, když jim někdo připomene, že existuje?

Možná by ale festival získal prestiž spíš tím, co se promítá na plátně, než tím, co se předvádí na červeném koberci. Jenže to by se muselo investovat do filmů, ne do večírků. A to je problém. Večírek se dá vyfotit, film se musí natočit. A hlavně - večírek se dá sponzorovat. Sponzor totiž podporuje jen to, co se mu hodí. A na některých filmech je to vidět tak jasně, že by to pochopil i člověk, který si myslí, že „kamera“ je druh exotického ovoce.

Rád bych věřil, že český národ by bez Varů upadl do kulturní deprese. Jenomže… V den zahájení festivalu jsem jel z Prahy do Varů. A předjížděla mě taková auta, že jsem měl pocit, že se natáčí dokument o tom, jak se chová člověk, když mu někdo půjčí klíčky od auta za několik milionů. Rychlostní limity? Dekorace. Čáry na silnici? Ornament. A uvnitř vozů se přesouvaly celebrity, protože bez nich by zahájení nebylo „to pravé“. A my ostatní máme zřejmě povinnost jim uhnout - vždyť jde o kulturu, ne?

A tak si říkám, neměla by být tahle akce pro stát trochu levnější? V kultuře potřebujeme peníze hlavně na její rozvoj, ne na to, aby se pár dní v roce tvářila jako světová metropole. Kdybychom měli prostředky na všechno, nic proti tomu. Ale pokud si máme vybrat mezi velkolepou podívanou a podporou skutečné kultury, volím tu druhou. „A ne kvůli sobě. Kvůli společnosti, která bez kultury pomalu chřadne, i když se na kolonádě pořádně blýská,“ konstatuje Petr Lachnit.

A víte co? Znám mnoho manželství, která začínala velkolepou svatbou, ale nevydržela ani pět let. Z původního nadšení zůstaly jen dluhy, rozčarování a album plné fotek, které už nikdo nechce vidět. Šťastné manželství totiž není v přímé úměře k ceně svatebního dortu. A stejně tak kulturní prestiž není v přímé úměře k délce červeného koberce. Někdy je totiž ten koberec jen dlouhý - a nic víc.

Psali jsme:

Lachnit (ANO): Hus, Masaryk a my. Jak jsme si z tradic nechali jen volné dny

Lachnit (ANO): Cyklomesiáš, který přišel spasit svět

Lachnit (ANO): Pietní shromáždění k 75. výročí zavraždění Milady Horákové

Lachnit (ANO): Debata o veřejnoprávních médiích se opět vyhrocuje