Smutek je silnější: v pátek 26. srpna byl posledním dnem života Hanky Zagorové. Znal jsem ji osobně ze své éry ředitelování pražského Obecního domu. Přímo se nabízí začít jejím podpisem Několika vět a "slavným" vystoupením Miloše Jakeše. Jenže moje osobní zkušenost s ní je o něčem jiném. O popové hvězdě, která si na nic nehrála. Příjemná, skromná, což u celebrit není zase tak častá vlastnost. Písničky Hanky Zagorové mě provázely po většinu mého života od studentských let dodnes. Hudební kritici asi budou mluvit o komerčním popu bez hlubokého filosofického kontextu a nevím, o čem dalším. Myslím, že některé z jejích písniček svými texty a melodiemi promlouvaly k lidem v okamžicích, kdy snili, byli sami, vyrovnávali se se svou samotou, nebo trablemi svého bytí. Sice to nikdo veřejně nepřizná, ale tady bych hledal jeden z důvodů její velké obliby.

Slyšel jsem už komentář o jejím nenaplněném potenciálu. Určitě je to pravda, měla na víc. Ale kdo z nás pracoval a pracuje na 100% výkon? Jen lhář sám sobě bude namlouvat na sklonku svého života, že nemohl žít lépe a "efektivněji". Jen když se podívám zpětně na svoji politickou kariéru, osobní život - kolik věcí bych dělal jinak? Spoustu. Někdy jsem si to zpackal sám, jindy mně to pomohli zpackat jiní. Ale tak už to v životě chodí. Ale přesto doufám, že po nějaký čas, než upadnu v zapomnění, si někdo vzpomene, co jsem udělal, nikoli přemítat o tom, co jsem neudělal. Po Hance Zagorové nám zůstávají její písničky v osobitém a neopakovatelném podání. Neopakovatelném proto, že už se nikdy žádná Hanka Zagorová nenarodí.