Ministr Arenberger - kdykoli promluví, řekne o sobě víc, než by možná chtěl. Když se nějak nemohl dopočítat nemovitostí 5 - 67 - 160, nakonec vytáhl rodinnou ságu. Pradědeček velkostatkář, dědeček velkostatkář, komunisti jim všechno sebrali a maminka byla kvůli tomu ve vyšetřovací vazbě. Tenhle příběh na vlastní kůži zažily tisíce lidí na českém venkově po komunistickém puči v roce 1948. Rodina dnešního ministra ukradený majetek po předcích po roce 89 restituovala.

Potud vše v pořádku. Ale ten příběh má i odvrácenou stranu, a to postavu samotného ministra. Dalo by se říci, že si na dění předevčírem vzpomněl až popozítří. Proč až popozítří? Protože i když ve vlastní rodině zažil bezpráví komunistů, přesto se k těm zlodějům a násilníkům nerozpakoval v době normalizace, kdy KSČ podporovala sovětskou okupační moc na našem území, vstoupit. Nevím, jak se ve skutečnosti cítila jeho maminka, když se na svět dívala přes zamřížované okno vazby. A je jedno, jestli tam seděla den, měsíc, rok. Nejhorší lůza tehdy měla moc zabít nevinného, držet ho po dlouhou dobu (někdy řadu let) v kriminále, mučit, vydírat... Nikdo nevěděl dne ani hodiny, netušil, do jakého vykonstruovaného procesu se jim hodí. To už chce velmi výrazný etický deficit, aby se synek z rodiny s tímhle příběhem dal do služby zla.