Vzorce chování, tato tkáň laboratoře, kterou je také společenská skutečnost, v mnohém spolurozhodují během individuální socializace o kvalitě člověka a jeho života. Benešův příběh, nejen narativ, ale i vědecky ověřená skutečnost, je však v každém případě více. Není to totiž jen odkaz – je to i inspirativní model, jehož závažnost je dána právě skutečností, že to nejpodstatnější se v životě kožlanského rodáka odehrálo nejen v mezní situaci národní a státní české a československé existence (Slovensko a slovenská společnost se ještě dlouho a bolestně budou vyrovnávat s památkou muže, který pro ně tolik vykonal a který svůj život zasvětil osobitému pojetí česko-slovenské vzájemnosti, jež fašistické – v lepším případě fašizující – ĺuďáctví a po něm i stalinistický komunismus historicky znectilo jako údajný čechoslovakismus), ale evropského lidstva vůbec. Beneš je a zůstává – i v tom by také česká společnost měla mít jasno – spolutvůrcem a budovatelem evropské poválečné integrace. V tomto smyslu souzní nejen s Monnetem a Schumanem, ale i se svým přítelem Churchillem, de Gaullem, Brandtem. Pověstný bolestný povzdech Jana Masaryka, že Beneše je pro malý český národ tak trochu škoda, že, jsa příslušníkem většího etnika, by mohl vykonat mnohem více pro lidstvo jako celek, spoludokládá i F. X. Šalda, další Čech minimálně evropského rozhledu, pojímající Beneše důsledně jako muže a osobnost evropského formátu schopnou účinně řešit evropské problémy konce Šaldova života v druhé polovině třicátých let. V každém případě je jisté, že bez svého evropského rozměru je Benešův odkaz nutně chudoznělý, neúplný, kusý. (Pro každého, kdo by pochyboval o této zřejmé skutečnosti, postačí uvést počet překladů Benešova stěžejního díla Demokracie dnes a zítra i okolnosti a poměry, za nichž vznikalo – že bylo hlavním obsahem Benešových přednášek na Chicagské univerzitě, kde za pouhé tři měsíce svého působení se stačil stát ve svobodné volbě amerických studentů té doby pátým nejoblíbenějším pedagogem tohoto předního amerického vysokého učení.)

Teprve teď, po vyčerpání obsahu bezprostředního působení Benešova odkazu a snad dostatečném výčtu jeho bohatství a popisu tvůrčího jiskření, které neztratilo svůj jas ani dnes, více než šedesát let po Benešově smrti, je možné pokusit se o prognostickou recepci tohoto členitého duchovního, ale i materiálního celku do české budoucnosti alespoň první poloviny XXI. století. Výčet chvalozpěvů je při této příležitosti pominutelný: Budovatelova osobnostní váha vynikne naopak v opačné projekci, množstvím bláta, kalu a zplodin, kterými je zahrnována i dnes. Už skutečnost, že stále stojí tolika lidem osobitého mravního ratingu za tolik námahy, naznačuje, že tu musí být ve hře i něco víc než jen vychýlená lidská vášeň a nezvladatelná náruživost, neúmorná posedlost, úsilí tupit, ničit, pustošit pro se. Intuice, vědcův pomocník, pokud slouží, ale démon, vymkne-li se z jeho kontroly a sebereflexe, je v mnohém živelnou silou. Kompasem, který nezřídka proti vůli svého původce neomylně ukazuje tam, kam a kde by si to nejméně přál. Typickým příkladem tohoto mimoděčného ctitelství je např. žlučovitá protibenešovská nenávist Wenzla Jaksche nebo významné části soudobých landsmanšaftů. Tento nesporný mimoděčný hold pamfletu a pomluvy čouhá jak sláma z bot ze stránek, které jsou svou motivací i bezprostředním pohledem tím nejméně přátelským z toho, co kdy bylo o Benešovi napsáno. I to je nepominutelný rozměr velkolepého díla a života muže, pro nějž optimismus a nezdolnost byly družkami, které ho zcela neopustily ani na konci jeho života v milovaném jihočeském sezimovoústeckém zátiší. 

To, co kdy Beneše nejvýrazněji charakterizovalo, byl – již jsem o tom psal v úvodu tohoto eseje – výkonový princip. Nejenže ho dokonale ztělesnil a zosobnil, ale sám se v jeho znamení zrodil. Mezi askezí vrcholového sportovce a kázní výkonného umělce i úsilím tvůrčího jedince vědy a umění a tím, co zažíval ve své velké rodině Beneš (byl pozdním, naprosto nečekaným benjamínkem dvanáctihlavé dvougenerační rodiny) nejsou nepropustné bariéry. V tomto třpytu, v této symfonii barev souzní ještě víc: jako kdybychom chtěli prvorepublikovému ministru zahraničí dát za pravdu v jeho větě, že politika je proň i vědou, i uměním. Bez jedinců, kteří dokáží tato někdy okamžiková, jindy dlouhodobá prolnutí ztělesnit ve svém díle a úsilí, je každá společnost kteréhokoliv historického období chudozubá a bezbranná. Úsilí milionů v rozhodných momentech hatí lidé, kteří této role viditelně nedorostli ani tehdy, uplatníme-li v pohledu na jejich kvality i ten nejvstřícnější představitelný pohled.

Žijeme-li v době, která je právě v tomto pohledu tak žalostná a skličující, musíme si uvědomit další průvodní okolnosti, spojené s recepcí a prognostickým rozměrem Benešova odkazu. Hutný, byť postavou sporý Kožlan nebyl tím, kdo klade základy. Naopak při budování pomyslné pyramidy národního a státního vzestupu stanul již v okamžiku svého zrození velmi vysoko. Stál totiž na spolehlivých základech vybudovaných předcházejícími generacemi českého národního obrození. Prozření pro něj nebylo potřebou, ale samozřejmostí. Neinicioval; pokračoval a navazoval. Dnes takovou svého druhu zakladatelskou osobnost, buditele naší doby, nevidíme ani tehdy, zapneme-li svítilnu našeho pátrání naplno; nezapomínejme: hledáme přitom za slunečního svitu v zenitu bílého dne.

Psali jsme:

Historik sociální demokracie: Generace pozdních třicátníků až raných sedmdesátníků se stávají spodinou proti své vůli. Ventilují to emocemi a populisté sílí

Malínský (ČSSD): Lidé první Československé republiky

Malínský (ČSSD): Lidový císař

Malínský (ČSSD): Druhý odboj postmoderním pohledem

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.