Současná evropská a americká elita se snaží občanům spravovaných států vnutit pocit, že jediným zlem na světě je Rusko. Pryč s ideologií studené války. Svět je jinde a změny jsou tak rychlé, jak rychlý je vývoj všech oblastí lidské činnosti. Přes vše negativní v minulosti, přes bolševické pogromy nebo rok 1968 to nebylo Rusko, které se stalo důvodem aktuálního bordelu ve světě, zejména na africkém kontinentu a na Blízkém východě. Falešný humanismus, který posloužil v posledním čtvrtstoletí jako krycí deštník pro bezprecedentní útoky na suverénní státy, svržení fungujících režimů, výdělky nejen zbrojní lobby, ale následně i skupin, navázaných na tzv. humanitární pomoc z veřejných peněz, přinesl své ovoce v podobě nového a s ohledem na počet obyvatel na Zemi bezprecedentního chaosu. Kmenové války, souboje na život a na smrt, desítky milionů civilistů mrtvých na všech stranách a další desítky milionů v následujících letech na cestě do Evropy, protože Amerika je daleko a za louží. Při cestě tam byznys s gumovými čluny a nafukovacími vestami nefunguje.

Lidé nikdy nežili, nežijí a nebudou žít plošně v míru a lásce. Odporuje to lidské přirozenosti, stejně jako odporuje lidské přirozenosti násilná instalace jednoho systému výměnou za jiný shora, bez trpělivosti a čekání na pozvolný vývoj zdola. Řešením by jistě mohlo být například Prozium z filmu Equilibrium. Já ho nechci.

Jsou války, které vést musíme. Jsou to války proti agresorům a platí v nich staré známé „kde nepomáhá síla, pomáhá ještě větší síla“. Zejména když na to máme. A Západ na takovou válku má. Problém je, když se kdokoli s pomíjivou aktuální mocí sebere a agresora si sám vyrobí, aniž by před tím existoval. Důvodů je celá řada. Od doktrín typu „v zájmu amerického lidu“, přes „rozpad SSSR byla chyba“, až po výdělky těch, kteří z chaosu neprofitují jen politicky, ale soukromě a v penězích. Mezi války, které jsme vést neměli, patří ta v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi. V době hybridních válek, kdy už neexistují jen klasické frontové linie, patří mezi chyby s fatálními důsledky také finanční, materiální a personální podpora Arabského jara, Majdanu nebo opozice vůči Asadovi. Existuje však válka, kterou vést musíme a čím později s ní začneme naplno, se vším, co máme a co umíme, tím těžší to pak bude. Cílem je Islámský stát.

Na jeho vzniku mají západní politici a různé lobbistické skupiny obrovský podíl. Chápu USA, že se jich to netýká tak, jako Evropanů. Tak dlouhé rakety islamisté nemají a přes Středozemní moře a pěšky po souši se k nim oběti vzniku Islámské státu nedostanou. Samostatnou kapitolou jsou pak úvahy nad tím, že zájmem USA není klid a případný hospodářský růst na starém kontinentu. Ať chceme nebo ne, mocenské doktríny existovaly a existují dál a my jsme v tomto ohledu reálnou konkurencí, zejména když se pod vládou Obamy mohou s námi ve sportovní disciplíně „socialismus“ postavit už skoro na stejnou startovací čáru. Islámský stát jsme si však v podstatě společně vyrobili chybnou zahraniční politikou sami. A sami ho budeme muset taky vymazat z mapy. Bude to brutální a budou u toho umírat nevinní, ale tak to ve válkách chodí. Pořád je lepší, když se to odehraje jinde, než jednou znovu v Evropě.

Je nejvyšší čas. Jediná válka, která má smysl, je ta proti Islámskému státu a to v otevřené spolupráci s Ruskem, byť to bude znamenat třeba i obnovení pozice Asada. A budiž nám do budoucna poučením, že plést se do vnitřních záležitostí suverénních států a násilně měnit systémy podle našeho vnímání světa je dlážděnou cestou do pekel nejen tam, ale i u nás.